Třeba nakonec desátého listopadu dojde ve starobylé židovské čtvrti na boj muže proti muži, anebo trasu demonstrace přehradí poslanci, které by imunita ochránila před trestem za omezení svobody neonacistů.
To by mimochodem vůbec nebyl špatný signál veřejnosti, která má notoricky chabou historickou paměť, což někdy mívá tragické důsledky.
Otázkou ale je, proč se vůbec o krajní možnosti řešit spor silou hovoří. Jak je možné, že neonacisté mají absurdně zákon na své straně? Tomáš Sokol správně připomíná atmosféru po pádu minulého režimu, kdy byl zákon upravující shromažďování občanů opraven tak, aby si stát nemohl vyskakovat.
Mělo se optimisticky za to, že se občané shromažďují z pohnutek ušlechtilých a naopak panovala hluboká skepse ohledně schopnosti státu, garantovat lidská práva a svobody. Není zcela korektní spílat soudcům, protože noty, podle kterých hrají, sepsali zákonodárci.
Jenomže, máme chtít po poslancích a senátorech, aby dali úředníkům, soudcům, ale i policistům do ruky nástroje proti shromažďovaní lidu? Není paradoxně lepší dát neonacistům na ulici do držky, než přijetím nějaké obecné restrikce riskovat omezení demokracie?
Klíčem ke všemu je vyjasnit si, co různíme státem. Pro řadu lidí je stát synonymem buzerace, je neschopným hospodářem a nebezpečným policajtem. Na druhé straně ale řada lidí vnímá stát jako dojnou krávu, očekávají, že se o ně stát postará a činí ho odpovědným za všechno, co se jim v životě nepovede.
Málo se ví, že stát není něco nad občany, nýbrž že státem jsou občané. Co říkáme o státu, říkáme ve skutečnosti o sobě. Chtějme stát nikoli silný či slabý, nýbrž slušný. Hodně se tím vyřeší!
