Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jaký je rozhlasový dokument ve zlatých časech rádia – ty totiž nastaly právě teď!

  9:44
Mezi fikcí a realitou, mezi krajinomalbou a špínou koutů, mezi domovem a azylovým domem, mezi rodinou a vyhnanstvím. Na těchto hranicích, v záhybech viditelných událostí se odehrávají příběhy a úkolem dokumentaristiky je o nich vyprávět. Když se to děje způsobem, že nevíte, jestli je to ještě skutečnost nebo už rozhlasová hra, pak jste pravděpodobně přesně v místě, kde se utváří současnost žánru „radio documentary and feature“. Například na Prix Europa v Berlíně vprostřed podzimu roku 2012.

Prix Europa 2012 - diskuse nad příspěvky | foto: Prix Europa

Tradičně se na podzim v Berlíně scházejí lidé, kteří mají co do činění s rozhlasem a televizí. Rozhlasová dokumentaristická sekce je bezkonkurenčně nejsilnější. Zatímco v sekci rozhlasových her stabilně poslouchá loňskou a letošní rozhlasovou produkci kolem padesáti tvůrců, dokumentaristů je v některých dnech i trojnásobek.

„Ještě nedávno to vypadalo, že rozhlas definitivně skončí,“ vypráví v rámci svého workshopu Francouz Silvain Gire. Ví, o čem mluví, sám tu pověst živil, když před deseti lety rezignoval na rozhlas jako instituci a spoluzaložil ARTE Radio. Zpočátku to byla přehlížená, bohorovně trpěná skupina nadšenců aditivnosti, okouzlená možnostmi sdílení pořadů na internetu bez ohledů na úzkoprsá autorská práva. Dnes vozí ARTE radio své pořady do všech rozhlasových sekcí evropských i amerických soutěží. Kromě rozhlasového dramatu a dokumentu boduje i v nových formátech a speciálních projektech pro sociální sítě. Ústy svého ředitele prohlašuje: „Nikdy v historii nebyl lepší okamžik pro kreativní rozhlasovou tvorbu. Nikdy nebylo tolik lidí ochotných poslouchat se navzájem. Nikdy nebylo mezi lidmi tolik technologie, která umožňuje nahrávat každý okamžik našich životů. Televizi už si večer nepustíte, raději si vyhledáte nahrávku, kterou pořídil váš soused, kamarád, spolusedící u stolu. Rádia jsou plné sociální sítě, rádio to je dnes hlavně sdílení. Zlaté časy rádia nastávají teď.“

A tak posloucháme. Denně šest až osm dokumentů a pak často až tříhodinová diskuse o nich. Norka Kari Hesthamar a Robert Ketteridge z BBC nedopustí žádné generalizující soudy typu líbí-nelíbí. Vysoká škola argumentace, tolerance a taky toho, co všechno je možné provést s angličtinou.

Obrázky z cest

„To je typická ukázka britského koloniálního přístupu, kterého se autor BBC samozřejmě nikdy nemůže úplně zbavit,“ píchá prstem do vzduchu zástupce početné německé skupiny. „Zvlášť když přijede na Bali,“ dodává a paroduje tak jeden z mnoha zvukových obrazů dokumentárních „road movies“, které v rámci dokumentární rozhlasové sekce neztrácejí na přitažlivosti. Je to stále stejné: okouzlená reportérka přijíždí na místo, kterému zvukově vévodí například cikády. Neodolá, musí natáčet. Je-li mladá a vychovaná ars akustickou tradicí jako Francouzka Charlotte de Beauvoir, přidá ke zvukům ulice a barové hudby ještě sociální téma a kontrast superbohatých machistických bossů a velmi chudých prostých Kolumbijců (Le concert de Carthagéne). Je-li autor duší romantik, pohraje si ve stejném žánru se slovem poezie (Pejk Malinowski: The Poetry, Texas) a v typickém americkém Zapadákově natočí auditivní báseň s živou účastí krav a jejich honáků, domácky laděných harmonik a rázovitých figur domorodých Američanů, kteří o generace dříve vyhnali domorodé Indiány.

Dokumentů, které jdou v dávno vyšlapaných stopách průkopníků akustického featuru ze sedmdesátých let dvacátého století, je ve věku google maps, GPS a detailních průvodců z edice Lonely Planet pořád hodně, ale jen málokomu se podaří kromě okouzlení zvukem vytáhnout v rámci dokumentárního cestopisu výraznější téma. To už musí například u půvabného italského ostrůvku Giglio ztroskotat Costa Concordia… Ale i toto téma pojali italští autoři nakonec jako obrázek idyly, kterou na chvíli přerušilo neštěstí, život však půjde dál a vlny stále šumí (L´Isola Che C´É). Je ovšem pravda, že jindy vyvstane obraz cizí země zcela nečekaně. Přesně ve chvíli, kdy se pozornost odpoutá od krajiny a zaměří se na to, čím se ve světě zapisuje člověk.

Prix Europa 2012 - atmosféra akce

Prix Europa 2012 - atmosféra akce

Zvukové monumenty týraných

Téma lidských práv a dokumentace jejich porušování jsou bohužel stejně frekventované jako ty obrázky z cest. Vlastně jde už jen o to, jak stále se opakující příběhy strukturovat. Jak zvýšit působivost faktů, vůči nimž Evropan již okoral. Dva měsíce staré novinové titulky o tom, že v Libyi jsou mučené osmileté děti, mi vyvstaly s děsivou konkrétností ve chvíli, kdy kurdská žena vyprávěla, jak trpěla ona před dvaceti lety v tureckém vězení. Ten pořad mladé Rakušanky Helene Fuchs se mi vypálil do uší a nepřestávám na něj myslet. Nikdy jsem tak minimalistický feature neslyšela. Bez otázek, bez diegetických zvuků, bez ruchů, bez hudby, bez jiných respondentů, bez situací. Jen monologický popis událostí. Vyprávění zhruba pětatřicetileté kurdské ženy Nuran Beriwan o tom, jak byla na základě účasti na protiturecké demonstraci začátkem devadesátých let zatčena, brutálně mučena tureckou policií, na deset let vězněna a při život ohrožujících zdravotních potížích na půl roku propuštěna. Čas využila k útěku a její boj neustal ani za hranicemi. Až na několikátý pokus získala nakonec v Rakousku azyl – a to je finální okamžik celého pořadu, neuvěřitelně silná emoce ve sdělení něčeho, co my, Evropanky, považujeme za elementární výchozí životní situaci – že jsou dodržovány zákony a respektována základní lidská práva.

Bylo zajímavé sledovat odpolední diskusi o tomto pořadu. Fakt, že byli ponecháni sami jen s hlasem týrané ženy, mnohé kolegy odzbrojoval. O libyjských dětech uslyšíme v Berlíně nejspíš za rok, za dva. Nebo to bude muset také trvat skoro dvacet let, než někdo vynese tu zprávu za hranice země? A kolik žen podobných Nuran v tureckých vězeních ještě sedí?

Podobně jako Nuran nemohli léta spát kvůli zkušenostem z politického kriminálu dva íránští utečenci v Norsku. S  odzbrojující vstřícností a otevřeností jsou v dokumentu Min Bit av Himmelen (Můj kousek nebe) přijímáni noví exulanti na úřadech, ve škole, v ubytovně, v prádelně – tam všude je trpěliví Norové vyslechnou a ze všech sil jim pomáhají začlenit se do společnosti. Dokument vznikl a byl odvysílán „před Breivikem“, o to absurdněji jeho čin s odstupem času působí.

Vysokou mírou nutné konspirace se naopak vyznačuje dokument BBC o ženských sterilizacích v Uzbekistánu (Forced Sterillisation in Uzbekistan). Při poslechu máte (nám snad ještě dobře známý) pocit totálně uzavřené země, vystresovaných lidí sevřených strachem, jimž režim zasahuje do nejintimnější sféry života. Z nejasných ideologických důvodů tam dochází k masovým nedobrovolným sterilizacím žen, k devastaci tradičních hodnot rodinného života, k rodovým exodům a vystěhování kvůli zachování elementárního práva rozhodnout o svém dalším mateřství.

Prix Europa 2012 - diskuse nad příspěvky

Prix Europa 2012 - diskuse nad příspěvky

Home, sweet home

Trochu odpočíváme. Ale opravdu jen trochu. To, co mě lehce rozrušuje teď, jsou ty tenké hranice mezi skutečností a uměle vytvořenými příběhy. Přebíhám ze sekce dokumentu do poslechové místnosti rozhlasových her, kde by mělo jít o fabulaci, o fikci. Hm, často to opravdu není poznat.

V Česku aktuálně populární minutové hry mají i v Holandsku. Ovšem tam jsou určeny pro děti, pracují s příběhy vymyšlenými, ale často jsou snímané dokumentárně - na dětském hřišti, v dětském koutku, z řečí na pískovišti. Pak deset minut intenzivně hučí tomograf a ženský hlas vyjadřuje zcela autentickou paniku. Posloucháme krátkou rozhlasovou hru MRI výše zmíněného Silvaina Gireho z produkce ARTE radia. A mentálně je jí velmi blízko jiný ženský příběh herečky, která ztratila hlas a trvalo sedm let skřípání a smutného mlčení, než se zase mohla vrátit ke své profesi. Opulentní zvuková stopa, stylizované ambienty s obrazy pochroumané duše a stesku, deníkové audio záznamy… ovšem to už zase posloucháme dokument (Delphine Salkin: Intérieur Voix). Zdá se, že je celkem jedno, v kterém studiu berlínského rádia Rundfunk Berlin-Brandeburg sedím, jde o to, jaký příběh a jak se vypráví.

Vezměme třeba dialogy. Není to tak dávno, co jsme žánry rozeznali podle zvuku. Šumí to aspoň trochu? Dokument, jasně. Jenže aktuální nahrávací technika umožňuje v podstatě studiový zvuk, kdekoli si tvůrce usmyslí. Když Julia Solovieva z německé stanice ARD postaví stereo přístroj na stůl mezi muže a ženu, chvílemi nevíte – není to náhodou Büchnerova hra Leonce a Lena? Nejsou to stárnoucí Romeo a Julie? Zvuk je naprosto čistý, dikce vytříbená, dva staří lidé zpívají, hrají stolní hry a citují dramatické autory. Opravdu to působí jako beckettovské drama než zjistíte, že mentální i fyzické postižení tyto dva lidi k danému místu neúprosně poutá a celý svět se musí vejít ke společnému stolu, u něhož tráví veškerý čas a neúnavně se vzájemně ujišťují o své lásce (Elsa and Olaf ). 

Jindy se odehrává téměř „dogma“ film v příběhu vztahu otce a jeho dospělého syna (Fornut og Folelser). Duševně nemocný hyperaktivní syn vyhledává životu nebezpečné koníčky a stále se pohybuje na hranici života a smrti, velmi riskantních zábav i povolání. Postupně tak vedle něj vyrůstá charakter otce upoutaného na vozík, který je rozhodnutý ubránit svého syna i proti němu samému a uhájit jeho právo na svobodný život i před společenským odsudkem. Norský autor Lasse Nederhoed do jejich permanentních hádek vstupuje jen sporadicky. O to pozorněji nastavuje mikrofon do jednotlivých situací, až mu pod rukama vyrůstá téměř dokudrama, velmi expresivní, až fyzicky bolestné. Když pak začnou padat rány, instinktivně uhýbáte, neboť autor dostal posluchače do role účastníka vyčerpávajícího vztahu.

Podobně řešil svůj dokument i jediný český zástupce v dokumentární sekci Ivan Studený, ovšem s tím rozdílem, že do vztahu s problematickým mladým klukem žijícím na ulici vstoupil sám. Jeho pořad Podej ruku vzbudil pozornost právě mírou osobního angažmá a přímočarostí sdělení o tom, že pomoci druhému člověku je vlastně velmi snadné, pokud se k tomu rozhodneme.

Jistou exkluzivitu na hranici žánrů si dovolují Nizozemci. Jejich měsíčník s názvem Plots sbírá „perličky na dně“, z nichž každá by vydala na samostatný pořad, tvůrci však záměrně chtějí jen rozhlasové drobnosti spojené jediným tématem, jakýsi rozhlasový Amarcord. Cizelované miniatury postavené na atmosféře, detailu a beletrizaci skutečnosti. Vzdávám to a přestávám se zabývat tím, zda jsou předkládané příběhy realitou nebo fikcí. Čtvrtý a pátý den společných poslechů je to už skoro jedno, hlava mi jde kolem. A to jsou nejlepší evropské dokumenty ještě před námi!

Odstřel si v rádiu své gripppeny

Pořádající organizace Prix Europa 2012 – European Broadcasting Union se letos rozhodla ocenit i míru investigace, kterou dokumentaristé do své práce vkládají. Nasazení, vytrvalost, odvahu, zásadní odhalení.

Přesně tyto vlastnosti prokázali letos Švédové. Po pěti letech vyšli v rozhlase s dlouho utajovanou kauzou Projekt Simoon, skandálním odhalením, podle kterého staví švédská vláda zbrojní továrny v pouštích Saudské Arábie. Kromě faktu spolupráce se zemí, na niž je v tomto směru uvalené přísné evropské embargo, jde v dokumentu především o opakované bezostyšné lhaní vrcholných politiků a to i tváří v tvář usvědčujícím dokumentů s konkrétními podpisy.

„To jste měli štěstí,“ povzdychnu si před kolegou Danielem Öhmanem, „my takhle gigantickou kauzu ani nemáme.“ „Ne?“ diví se Daniel, „a co ty vaše grippeny?“ „No jo, grippeny! A taky máme pandury!“, vzpomínám si náhle. A vyprávím Danielovi o Marku Dalíkovi. „Takový ten chlapík, co o něm nikdo neví, odkud se vzal, pak někam zmizí a objeví se jinde s balíkem peněz? Přesně vím!“

Solidní kauzy bychom tedy měli. Postrádáme ovšem v Českém rozhlase podobný tým, jako má v internetové žurnalistice idnes.cz nebo denikinside.cz, tým, jaký má švédský rozhlas nebo Dánové, o BBC nemluvíc. Bez institucionální podpory a zázemí by to ani Daniel nezvládl.

Prix Europa 2012 - diskuse nad příspěvky

Prix Europa 2012 - diskuse nad příspěvky

To nejlepší nakonec

Vítězka Prix Europa 2012 v kategorii rozhlasový dokument, křehká mladá Rakušanka Franziska Dorau, přináší zcela nové téma ze země, která jako první dlouhodobě rozhlasově reflektuje fakt stárnoucí evropské populace. Vypráví několik příběhů lidí, kteří své příbuzné, jež onemocněli Alzheimrem nebo stařeckou demencí, odvezli do Thajska a ponechali je tam v péči místního penzionu (Holiday for life – Über die Pflege Europäischer Demenzkranker in Thailand).

Na první pohled divné, neetické, nemorální. Nejprve je nutné vyslechnout nejbližší lidi těchto pacientů, abyste přistoupili na myšlenku, že je často nad lidské síly jedince postarat se o pacienta, který vás nepoznává, poškozuje sebe, věci i lidi kolem sebe, ztrácí se na celé dny, je nevyzpytatelný. Pak musíte přijmout sdělení, že většina – v tomto případě švýcarských - penzionů řeší situaci nemocných tak, že je zamkne na pokoji a nechá je tam dlouhé hodiny bez kontaktu a bez pomoci. A nakonec, pokud si stále nejste jisti, vás uzemní příběh Martina Woodtli, zakladatele thajského penzionu. Jeho maminka onemocněla velmi náhle, tatínek se kvůli její nemoci oběsil a jí se jeho smrt v nejmenším nedotkla, neboť svého mrtvého chotě nepoznala. Martin převzal odpovědnost a odvezl maminku daleko od domova, k němuž ani jednoho z nich už nic nepoutalo.

Silné emotivní výpovědi vyvažuje autorka přesnými fakty, nevyhýbá se ani údajům o platech thajských pečovatelek. Alarmující jsou statistické údaje: když se spojí aktuální počty nemocných Alzheimrem a demencí z Německa, Rakouska a Švýcarska, je jich v této chvíli tolik jako obyvatel Vídně. Témata příštích ročníků Prix Europa v Berlíně se tak rýsují celkem jednoznačně.

Autorka je vysokoškolskou učitelkou na Univerzitě Palackého v Olomouci

Autor:



Za poznáním: Francie
Za poznáním: Francie

last-minute, snídaně, autobus, 4 noci

cena za osobu od 4 890 Kč



mobilní verze
© Copyright 1999–2014 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.