Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jaký je rozdíl mezi tím zajít na hlučnou hudbu dneška v Londýně a v Praze

  15:15aktualizováno  16:15
Nejde o to, že by v Praze nehrál nikdo zajímavý – jen za poslední dobu byli tady ke slyšení The xx, Wolf Parade, Real Estate, Ganglians, Caribou, Former Ghosts. Jde o všechno ostatní. Atmosféra v Londýně je čistá, obyčejná; doma sešněrovaná, napnutá, prostoupená elitářským kulturním smogem. Vysvětlím a budu demostrovat na příkladech.

Skupina Abe Vigoda | foto: www.myspace.com/abevigoda

Podle londýnského dvojkoncertu projektů HEALTH a Crystal Castles se dá usuzovat, že být v Anglii nasoukán do úzkých džín a košile – či vlastně do jakéhokoliv outfitu - neznamená hlásit se k subkultuře. Takový klub jako Roundhouse, kde ty dvě kapely spolu hrály, v Česku neexistuje. Trochu to tam vypadá jako v pražském planetáriu nebo, kdyby někdo vybudoval moderní stánek pro divadlo; široké prostory, několik pater. Nahoře se sedí, dole stojí. Rozhlídnete se kolem a myslíte si, že řada lidí šla spíše do divadla než koncert hlasité kapely. Skoro jako byste šli do kina nebo jen tak po ulici. Jak jste oblečen, to tady neznamená kulturní názor; prostě vypadáte buď dobře nebo špatně, tradičně nebo výstředně atd.

Pohled do londýnského Roundhouse

Odlišnosti koncertu v cz a uk regionu samozřejmě nejsou jen v tom, co má kdo na sobě. Pro Londýn jsou podobné koncerty standard; asi jako když v Praze hrají Chinaski v rámci turné k nové desce. U nás se na každý podobný koncert jako byl ten HEALTH a Crystal Castles třeseme několik měsíců, v Londýně to mají jednou do týdne. Tedy otázka ještě je, kdo se tu třese, kolik takových lidí vlastně u nás je: když v Česku posloucháte kapely No Age a Abe Vigoda, které nám přijely zahrát minulý týden, jste - ať chcete nebo nechcete - členy subkultur. A protože fanoušků těchto interpretů tady tolik není (na takový koncert u nás dorazí cca 300 lidí), je ta subkultura úzká. Všichni se znají, poznávají, občas se vzájemně zkoumají; na koncerty se vzájemně zvou přes facebook. Jste v pražské Meet Factory, rozhlídnete se - a těch modelů vidíte o hodně méně. Všechny jsou si trochu podobné. Jako bychom se snažili vypadat jako zpěváci, kytaristi a bubeníci kapel, na které chodíme.

Pohled do londýnského Roundhouse

A právě tohle je ideální půda pro kulturní snobismus: jsem lepší, protože poslouchám tohle a ne žádnýho trapnýho Kryštofa z Evropy 2... Čtenáři tyhle poznámky možná připadají jako rejpání se v margináliích, jenže na zdejší atmosféře nejen koncertů se to podepisuje. Angličané se baví. Češi sledují, analyzují, významně se tváří.

Jako na paty šamanů

Koukat na živé HEALTH, zejména nacházet se někde v prvních pěti řadách, je asi jako být účastník jakéhosi šamanského obřadu. Muzikanti neposkakují jen kolem ohňů, obětí a rituálních předmětů, ale také kolem svých nástrojů, kytar, bicích (2x) a hlavně krabiček na efekty. Spousta jejich fotek je stylizovaná tak, že obrysy hlav a dalších částí těla mají rozmazané a kolem nich září šmouhaté ohony z odpadávajících jisker. Nejsou ten noise, při kterém se s rukama založenýma v bok necháte přejet agresivní vlnou kytar a bas jako pojízdným válcem; tuto americkou alternativu už máme za sebou.

Skupina HEALTH

HEALTH jsou sofistikovanější, chtějí si hrát. Rytmika, bubny, bicí jsou vynalézavé a stačí k tomu, abyste s nimi chtěli tančit. Vyťukají, vytlučou, vymlátí rytmus, na který nepotřebujete pohybové nadání ani libido, abyste reagovali. Dá se to brát za návrat ke kořenům taneční hudby. Nebyl synťák, nebyla elektronika, nebyly automatické beaty; byl jenom rytmus, který vás vedl za ruku a nepotřebovali jste žádné drogy. Kolem této kostry HEALTH pohazují kytarové výboje, basy; vokál není destruktivní, pouze zasněně kreslí relaxované linky nad hudbou.

Nic z toho ovšem není hudba, kvůli které by se Angličan, Londýňan, přetrhl, tedy začal pařit, házet sebou. Jim tady chybí melodie, něco, čeho se chytnou; HEALTH ale mají pár skladeb, kde ta melodie je. Když dají track Die Slow, lidé pod pódiem se ze zvědavých pozorovačů proměňují v nadšené fandy a začnou skákat, na pár chvilek dovolí skupině, aby si myslela, že svoje publikum fakt baví. Je jisté, že kdyby hráli remixované verze svých obou alb pojmenované DISCO a DISCO 2, zábava by na koncertě byla pohyblivější, živelnější. Takové to prý je na jejich koncertech třeba v brooklynských klubech. Amerika je k této hudební alternativě přítulnější; není divu, je to její scéna.

Skupina HEALTH

Holka leží na zádech a ječí

Crystal Castles z Kanady jsou taky zvukový bordel na vysokých frekvencích, ale mají důležité melodické háčky; jejich skladby můžete dělit na ty, po kterých vám ještě dlouho bude zvonit v uších, a na ty, co jsou synthpop k tanci a poslechu. Zatímco HEALTH by samostatně v anglické hitparádě neměli nárok - dostali se tam jen se společným singlem právě s Crystal Castles -, tak obě alba CC doputovala do první padesátky. Na tom, že v UK týden co týden hledají nové Beatles, je to slušný výsledek.

Vidět tyhle dvě kapely hned po sobě bylo poučné. HEALTH jsou projekt, který přesně ví, co dělá; každý úder paličkou je myšlenkově ospravedlněn. Crystal Castles zatím hledají způsob, jak třídit a distribuovat svůj zvukový chaos; občas se sami v sobě ztráceli, většinou našli efektní cestu ven.

Skupina Crystal Castles

Britové Crystal Castles milují (i když ne tolik jako techno kytarovku Kasabian, nicméně kolem tří tisícovek lidí tam na ně přijde). Sál - nahoře i dole - je plný a při každém tracku je pod pódiem kotel; jít tam by asi bylo o modřiny. Posluchači se chytají na skladby z nové desky, které jsou už svou strukturou písničkami. Při starších věcech – to jde spíše o zvukové koncepty, bližší HEALTH – lidi pod pódiem bojují, aby přežili vlastní euforii. Crystal Castles jsou svojí ideou na pódiu sympaťáci: nedělají prostor pro melodie, který jejich skladby mohou nabídnout, naopak jsou ještě hlučnější než ve studiu. Nejdou publiku naproti.

Jejich živou prezentaci dělají dva od sebe roztrhnutelné elementy. Ethan Kath - pán co vypadá jako režisér Jakub Kohák, kdyby se neživil reklamou - má před sebou velký stolek a na něm krabici plnou elektroniky. Když zapomeneme na živého bubeníka, můžeme tvrdit, že celá hudební složka je jenom jeho práce. Ale veškerou smetanu stejně slízne Alice Glass, kvůli které řada recenzentů jejich koncerty nadneseně glosuje slůvky jako punk nebo dekadence. Natržené tričko, krátká sukně a rozervané punčochy-nepunčochy. Valí se na zemi, nemotorně poskakuje, křičí (ne tak, jako když začne zpěvačka řvát, je to spíš pištění hysterky, jako když naštvete svoji holku). Kdyby měla sama za sebe - bez kontextu hudby a show Crystal Castles - prokázat schopnosti, jež se obvykle kladou na zpěvačky a performerky, nic pozitivního by se o sobě nedozvěděla. Ale když Ethan Kath do publika pustí zvukovou kaskádu noisových, syntetických a 8-bitových zvuků, ona vyskakuje na jedné noze a jen tak začne křičet, uvědomíte si, že sledujete uměleckou formu dneška. Tak trochu banální, ale tím ještě přitažlivější; období vycizelovaných dokonalostí zrovna neprožíváme.

Skupina Crystal Castles

Sex-appeal tohoto projektu se dá dobře demonstrovat na jedné docela známé historce z dob, kdy Crystal Castles začínali. Ethan si jen tak hraje s elektronikou, se zvuky, Alice se na to dívá a bez varování začne do tracku skandovat, mluvit, pokřikovat, co jí jen tak napadne; nakonec je z toho jejich nejlepší skladba Alice Practice. Crystal Casles jsou skvělý průnik kontextů. Temná image blízká metalu, hluk a art-noise, co známe od Sonic Youth, lo-fi, brutální avantgardní zvuky 8-bitových hraček, melodie synthpopu. Koláž, jak má být. Koncepce let 2008, 2009, 2010.
Jejich společný kumbálek

Za sebou jdoucí show HEALTH a Crystal Castles nespojuje pouze hlučnost. Hlavním společným jmenovatelem je svoboda: největší, jakou si dokážete představit. Nejsou to kapely, co se realizují v zajetých vzorcích, nejsou obklopeny mantinely. Dovolí si uletět kamkoliv mimo. Zvukově, kompozičně.

Takové projekty mají dokonce centrum, klubovnu, kde se mohou čas od času sejít, pokecat, zahrát si spolu. Je to undergroundový komunitní klub The Smell v Los Angeles. Pravdou je, že undergoundový je čím dál méně. Když se totiž podobná zvuková hraní si stala módním trendem alternativní scény - trvá to od roku 2007 a nevypadá to, že by se na tom mělo zatím něco měnit -, novináři se dotyčných kapel ptali: Hráli jste ve Smellu? Jaké to tam je? Je to něčím odlišné od ostatních klubů? Odpovědi většinou zněly: neskutečná svobodomyslná atmosféra; místo, kde je jednotná mysl.

Skupina Crystal Castles

Klub Smell znají i kapely Abe Vigoda a No Age, obě jsou z Los Angeles a obě minulý týden vystoupily v pražské Meet Factory. Ovšem jejich projev už není tak typický pro klub Smell. Obě skupiny se rády drží ve vytyčených mantinelech. Hrají písničky, dopředu vymezené, jednoduše strukturované. Do Prahy přijely krátce po vydání nových alb, na kterých je spousta věci jinak než dřív.

Fajn kapela. Dneska je strašně moc fajn kapel

Abe Vigoda byli na prvních třech albech skupina, která hraje jednoduché kytarové popěvky, na které se pak se stejnou jednoduchostí poskakuje. Blogeři a publicisti si pro tuto potřebu vymysleli škatulky tropical punkrock a tropicalisimo. Před novou deskou si kluci - když jsem na ně na pódiu koukal v Meet Factory, říkal jsem si, že bubeníkovi je šestnáct a dvou zpěvákům osmnáct - koupili synťáky. Nové album se jmenuje Crush, je tím nejlepším, co nahráli a zní jako The Cure. Jenom není tak chytlavé a melodické, ale zase má energii kapel, jež hrají na tři akordy.

Skupina Abe Vigoda

Nový studiový zvuk se však do živého hraní přenáší těžko; hlavně když jste svojí filozofií pořád stejná kapela. Na pódiu si rozestavíte nástroje a začnete do nich všech bušit, do mikrofónů zpívat; hlavní je zápal pro věc, nadšení. Kytara je vždycky hlasitější než syntetizátor a nové zvukové prvky se kvůli tomu ztratí. Takhle odehrajete čtyřicet minut a je to fajn. Stejně fajn by ale mohla být třeba česká skupina Landmine Spring.

Abe Vigoda ukázali, že jsou roztomilí a divocí rošťáci. Jeden jejich zpěvák vypadal jako vyžilý náhradník v nějakém okresním baseballovém týmu. Jedna jejich skladba dokonce iniciovala větší povyk. Zbytek prošuměl.

Skupina Abe Vigoda

Monotonní radost

No Age jsou důležitou figurou noisové scény. Jako jediní z tohoto článku jsou vydávaní slavným labelem; před třemi lety smlouvu podepsali Sub Popu. Hvězdná soupiska noisové scény by zněla asi takhle: No Age, Crystal Castles, HEALTH, Dan Deacon, Fuck Buttons.

Svou deskou však No Age řadě svých fanoušků docela zamotali hlavy. Oni a lo-fi zvuk, přístup DIY bylo vydáváno za to samé. Ale skoro žádný muzikant nechce být celý život v garáži a mít zvuk, který tahá za uši. No Age jsou čím dál lepší muzikanti. Naučili se hrát a netají se tím (to neznamená, že by hráli sóla, jenom nechtějí znít, jako když nahrávali tracky v obýváku na čtyřstopý megnetofon). Nemálo jejich fanoušků je chtějí rozvrzané jako dřív. Kytarista kapely Kings Of Leon nedávno řekl vtipnou hlášku: "Je zasraně těžký naučit se bejt zase špatnej kytarista." Něco takového budou No Age hlásat, až je za pár let napadne, že se jako každý vrátí ke kořenům.

Skupina No Age

Na současné Noa Age se dívá skvěle. Pozorovat zpívajícího hyperbubeníka, který má na triku více než polovinu zvuků, je zážitek sám o sobě. Kytarista je šampón - je to vlastně div, že hraje v experimentální skupině, vizuálně by se hodil do rozpadlých Oasis. (Hudebně to bude věrný fanoušek nebo snaživý studentík umění Thurstona Moora ze Sonic Youth.)

Poslouchají se také skvěle. Koncept - bubeník začne mlátit do své soupravy, kytara, eletronika tvoří okolní prostředí; zpěv, řev by tam už být nemusel, ale nikomu nevadí - je lákavý. Jsou to schémata, ale do detailu propracovaná. Jakmile se posunou někam jinam, začnou fungovat jako obyčejný noiserock pohrávající si s ambientem. Jakmile zůstanou na místě, posluchač se ptá, proč dělají pořád to samé.
Tohle poukazuje na problematickou tendenci mezi aktuálními lo-fi projekty. Málokdo – například skupina Bradforda Coxe Deerhunter - má potenciál vývoje. Většina je tady od toho, aby na dvou deskách - než to začne nudit, než se to začne nápadně opakovat - bavila klientelu, která kupuje právě tento módní zvuk a přístup. Vývoj totiž bývá směrem do obyčejné rockové kapely. Něco takového fanoušci nemohou potřebovat a najdou si další krátkodobou hvězdičku.

Skupina No Age

Teď k tomu, jak si svůj vývoj představují No Age. Nové skladby nemají tak divoké, více respektují klasickou strukturu, ale nechtějí, aby změnou bylo měknutí. Experimentování se děje v rámci nových zvuků, studiových fintiček, triků a jiných vychytávek, které jsou do skladeb vlepovány. Toho si při živém koncertu nevšimnete; tam je to kosmetika, která se stírá. Jestli hrají ze sbírky prvních singlů Weirdo Rippers (rozvrzaná deska tahající za uši), z následující Nouns (rozvrzaná deska, přesně akorát, jak to je mezi lo-fi subkulturou v módě) nebo z nové Everything In Between (pokus jak nevrzat, jak dospět, někam se vyvíjet a neztratit zajímavost; prostě být jako Sonic Youth, co už to zvládají třicet let).

Žádný nával v Meet Factory, těch asi třista diváků. Ovšem ti, co dorazili, jsou tak aktivní, že ke konci na ně No Age křičí: "We lo you, We love you". Takhle děkují asi všude, kde hráli; ale pogující první řady to potřebují slyšet…

Celé je to hodně monotónní potěšení. Mění se jenom rytmus a podíl elektronických zvuků v každé skladbě. Prvních čtyřicet minut to nemá chybu, v padesáté minutě se koukáte na hodinky. A o deset minut později se už hodně těšíte na konec.

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově
ZÁPISNÍK: Panika o českých volbách a sex v Japonsku

Cizinci se divili, proč Češi šílí kvůli volbám. Vzpomínky na válku. Málo sexu u Japonců podle The Washington Post. Fotbalové paměti. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.
Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se společností a myšlením vychází nově na...  celý článek

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.
Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora "papírové" Kavárny v MF DNES. Chtěl...  celý článek

Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?
Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?

Mnoho podobných jich je na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.