Oldřich Stránský, vězeň číslo 168830, Osvětim, srpen 2009. To, na čem sedí, jsou někdejší latríny.

Oldřich Stránský, vězeň číslo 168830, Osvětim, srpen 2009. To, na čem sedí, jsou někdejší latríny. | foto: Teodor Marjanovič, MF DNES

Jaký bude tento svět, až zemře poslední osvětimský vězeň? Ta doba se neodvratně blíží

  • 17
S báglem se svačinou na ramenou, s očima zahleděnýma do doby před pětašedesáti lety a s číslem 168830 vytetovaným na levém předloktí chodí Oldřich Stránský travnatými lány osvětimského tábora Birkenau.

Nic nesymbolizuje novodobé odosobněné genocidy tak jako tohle rozlehlé místo v Polsku. Kdysi tu bylo bláto, prach, šeď a ve vzduchu nasládlý kouř z krematorií, kde spalovali lidi povražděné v plynových komorách. Rozléhal se tu křik, svistot gumových holí, hukot lokomotiv přivážejících další transporty lidí. Dnes tu je zelená tráva a ticho. A také spousta návštěvníků, kteří se strnulým výrazem chodí napříč ohromným areálem, kde z většiny baráků zbyly jen cihlové komíny a zídky. Objevují místo, kde Josef Mengele prováděl experimenty na dvojčatech, nebo nalézají rozvaliny plynových komor a krematorií. Nacisté krematoria vyhodili do vzduchu, když lágr v lednu 1945 spěšně opouštěli před příchodem Rudé armády a chtěli zamést stopy.

"Kolik tisíců duší tady létá vzduchem," poznamená Oldřich Stránský, když dorazíme ke krematoriu číslo pět a sedneme si pod strom do trávy. Stýkáme se už léta, pomáhal jsem mu uspořádat jeho biografii, tykáme si. V Osvětimi byl Olda od konce války asi pětkrát. Sedí, hledí do dáli, mlčí. "Takřka každý den někdo v některém z baráků zemřel. Ráno prostě nevstali. Zmrzli, nebo skonali vyčerpáním nebo hladem. Vynesli je ven a zapsali číslo," začne pak vyprávět, jak to na barácích chodilo.

Přestože má v srpnovém teplu krátké rukávy a při pochůzkách se zastavujeme vedle jiných lidí, nikdo si jeho čísla nevšimne. Stojí uprostřed hloučků, které se snaží vcítit do dávné doby. Potkat tu někoho, kdo to zažil, kdo to viděl na vlastní oči? Narazit tu prostě na někoho opravdového z těch vyhublých postav na černobílých fotografiích, zobrazených na informačních panelech stojících vedle pěšin? Už možná nikoho ze stovek návštěvníků nenapadne považovat něco takového za možné.

Rychlé a nezvratné úbytky

Oldřichu Stránskému je dnes osmaosmdesát. Je jedním ze zhruba necelých dvou tisíc bývalých koncentráčníků, kteří v Česku stále žijí. O něco méně než polovina z nich jsou Židé jako on. Přitom v roce 2002, když se vyplácela odškodnění z nově vzniklých německých fondů pro přežilé oběti lágrů a ghett, se v Česku našlo na osm tisíc adresátů. Až tři a půl tisíce z nich byli tehdy Židé. Tak rychle těchto lidí ubývá.

Stuart E. Eizenstat, hlavní americký vyjednavač ve věci odškodnění obětí holokaustu, vyslovil letos v červnu odhad, že na celém světě dnes žije asi 165 tisíc lidí, kteří holokaust přežili. Tak do deseti let podle jeho názoru možná už nebude žádný. A to je to, co se dnes vznáší jako nový opar nad Osvětimí – přichází doba, kdy to vše už bude jen minulostí z druhé ruky.

Loučit se s posledními pamětníky je samozřejmě běžná věc. Koncem července zemřel Harry Patch, poslední britský veterán ze zákopů první světové války. Letos v květnu zemřela Millvina Deanová, poslední z těch, co v roce 1912 přežili zkázu Titaniku. Smrt každého z posledních, co zažili nějakou přelomovou událost, obvykle vybízí k poněkud mechanickému zamyšlení na téma, co se změní. Mechanickému proto, že si nakonec řekneme, že vlastně nic, neboť dějiny těch události jsou zpravidla už napsány a ti staří lidé stejně většinou už léta nic nového neřekli. A ti nejcyničtější si povzdechnou, že smrt těch posledních byla jen dobrým důvodem, proč tu věc znovu v médiích zmínit a doprovodit působivou historickou fotografií.

Má něco nárok stát se výjimkou? Auschwitz nesporně hraje v kolektivní mysli ojedinělou roli. Není žádným Titanikem, neboť zkáz zpupných technických projektů bude ještě mnoho. Není ani nějakou politickou revolucí; těm jistě také bohužel neodzvonilo. Je tím, co se nesmí opakovat. A proto má ten nový opar nad ním v sobě cosi zlověstného.

Oldřich Stránský, vězeň číslo 168830, Osvětim, srpen 2009.

Záznamy pro příští generace

Nutno ovšem pro pořádek připomenout, že debata o tom, jaký bude svět bez osvětimských pamětníků, se vede už dlouho. Výrazným milníkem byla polovina osmdesátých let, kdy francouzský novinář Claude Lanzmann natočil devítihodinový dokument Šoa, v němž bývalí vězni i pachatelé detailně vyprávějí o holokaustu. Ten film přitom nevyužívá historických záběrů; je jednoduše postaven na rozhovorech vedených u stolu. Přesto to je strhující podívaná, která se v mnohém stala inspirující pro ty, kteří si kladli otázku, jak vlastně s přežilými oběťmi mluvit. Lanzmann se netázal na dějinné souvislosti nebo na pocity, prostě jej zajímal chod v lágrech. Ptal se na upřesňující podrobnosti. Emoce se dostavily samy.

Podobně dnes po světě vznikají archivy převyprávěné historie. V Česku se toho ujalo několik institucí, spoustu nahrávek mají například v pražském Židovském muzeu. Natáčejí se mnohahodinové zvukové i filmové záznamy vyprávění, které nejsou ani sestřihány. Vše je ponecháno v původní podobě, aby budoucí generace mohly z toho nejen čerpat, ale třeba i analyzovat barvu hlasu, vidět slzy v obličeji, prostě aby si mohly pamětníky zpřítomnit se vším všudy a nedomýšlet si, co editoři v dávných dobách na začátku třetího tisíciletí dle svého uvážení vyškrtli.

Je to záslužné, ale zůstanou prostě jen záznamy. Učitelé, kteří se dnes snaží studentům vysvětlit, co se v Osvětimi dělo, se zpravidla shodují, že nejsilnější je vždy setkání s někým, kdo to zažil. Je to jediná chvíle, kdy i ti v lavicích, kteří jinak nemají o nic zájem a jen myslí na to, co budou dělat večer, ztichnou. Stránský je takto často zván jak do českých, tak německých či do rakouských škol. "Rád jsem vždy ty pozvánky přijímal. Ono to pak před těmi mladými vyvstane jako něco vlastně šíleně konkrétního."

Rozhodl to Mengele

Stránský strávil v Birkenau čas od prosince 1943 do června 1944. Továrna smrti se rozjížděla na plné obrátky. Většina z příchozích šla do plynu rovnou. Práceschopní byli hned na železniční rampě "vyselektováni", tedy odděleni od ostatních, obráni o oděvy i majetek, ostřiháni dohola a potetováni na předloktí. Tři měsíce Stránský strávil na stavbách lágrových silnic, druhou polovinu pracoval jako Leichenträger, čili nosič mrtvol: "Spočívalo to v tom, že jsme naložili mrtvoly na káry a odvezli od baráků ke krematoriím. Byla to lehčí práce než předtím na silnici. Na kost vyhublé mrtvoly byly lehčí než kameny."

Osvětim se stala symbolem holokaustu a genocid, protože v tomto vyhlazovacím lágru zemřelo za druhé světové války nejvíce lidí. Podle dnes obecně přijatých, mezi historiky nezpochybňovaných odhadů to bylo milion a sto tisíc osob z různých koutů Evropy. Většinu z nich nacisté zavraždili v některé z pěti plynových komor zde v táboře Birkenau.

V červnu 1944 již byla situace nacistického Německa natolik zoufalá, že se v Berlíně rozhodli brát na otrocké práce v říšských továrnách i Židy z koncentračních táborů. Mengele osobně pro ten účel selektoval i české Židy v Birkenau. Potřeboval najít 800 práceschopných. Stránského, v té době sotva žijícího kostlivce, poslal nejdřív na špatnou stranu, tedy mezi ty, kteří zůstali a za pár dní skončili v pecích. "Nevěděl jsem, k čemu ta selekce je. Kamarádi však měli – jak se pak ukázalo – správné podezření, že moje skupina půjde na smrt, protože nám nezapisovali čísla. Řekli mi, ať to zkusím znovu. Nechtěl jsem, otupěle jsem namítl, že to je jedno. Ale nakonec jsem se přece jen vmísil opět do fronty a napodruhé mě Mengele po letmém pohledu poslal na druhou stranu. Bylo to asi tím, že stále neměl osm set čísel pohromadě."

Pamětník Stránský si svoje přežití vysvětluje nejen kuriózním štěstím, ale také tím, že i v nejhorších okamžicích doufal, že se po válce v rodném Českém Brodě shledá s rodiči a bratrem. Proto nikdy zcela neztratil chuť žít. Jenže blízké po návratu nespatřil; všichni zahynuli v koncentrácích. "To zjištění bylo pak pro mě psychicky těžší než vše, čím jsem prošel v lágrech. Hůře jsem se s tím vyrovnával než předtím s ranami gumovou hadicí od esesáků nebo věčným ukrutným hladem, zimou, žízní, bolestí."

Jeho hlas se netřese, v očích nemá slzy, slova jen doprovodí trpkým úsměvem. Ale přes obličej se mu tu a tam jakoby mihne stín. Těžko to přesně popsat. Ale právě ten tmavý záchvěv, nezachytitelný žádným záznamem, je tím, co lze vnímat pouze při přímém osobním kontaktu.

Stránskému se splnilo jen to poslední, v co mezi osvětimskými ostnatými dráty rovněž doufal – že jednou bude moci lidem vyprávět, co zažil. A že to bude mít význam. Například právě přítomnost bývalých koncentráčníků při jednáních na přelomu tisíciletí o odškodnění s Německem a Rakouskem vedla k tomu, že dohoda byla víceméně rychlá. Bez nich v jednacím sále by se jistě našlo sto důvodů, proč peníze tak promptně nenajít, nebo je raději dát na něco jiného.

Nastane jiná aktuálnost

Osvětim je – na rozdíl od řady jiných míst utrpení – dobře zdokumentovaná. Nicméně s odchodem posledního potetovaného se bude nutně stávat matnější a vzdálenější, bude méně a méně "šíleně konkrétní". Zlověstnost dnešního oparu nad Auschwitzem spočívá v tom, že úsilí, abychom se nedočkali nějaké jeho reprízy, začne vlastně teprve nyní s odchodem osvětimských mohykánů opravdu být aktuální. Poté, co jsme se tím úsilím pětašedesát let v Evropě zaklínali.


Video