Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jaké slasti a strasti mohou v příštích dvaceti letech čekat na českého pacienta

  16:16aktualizováno  16:16
Dvacet let svobody je za námi. Tato doba za sebou nechala úspěchy i ztráty. Teď se můžeme ptát, co přinese další dvacetiletí. "Prognostické" úvahy vedené tímto směrem přináší seriál MF DNES. Jako druhý ze specialistů se v rámci seriálu zamyslel lékař a ekonom Pavel Hroboň.

Ilustrační fotografie - Zlomenina, zlomená ruka, sádra, úraz | foto: Profimedia.cz

Krátce po roce 1989 se naše zdravotnictví radikálně změnilo. Znovu jsme zavedli zdravotní pojišťovny. Mnozí lékaři přestali být zaměstnanci státu a začali pracovat ve svých vlastních ordinacích. Významně se zvýšil přísun peněz do zdravotnictví a díky tomu i dostupnost léčby. Léčbu umělou ledvinou dnes dostane každý, kdo ji potřebuje, a ne jako dříve jen lidé do 65 let. Počty kardiochirurgických operací jsou více než desetinásobné. Průměrný věk se nám prodloužil o pět let.

Tohle tady před dvaceti lety nebylo - soukromý lékař; na snímku plicní specialista ze Žatce Ali Masroor

Po rychlých změnách však následovalo rozpačité přešlapování na místě. Řada nemocnic pořád vypadá a pracuje jako před desítkami let. Většina lidí se nadále odmítá starat o vlastní zdraví a žije v domnění, že zdravotnictví je zadarmo. Zdravotní pojišťovny nekontrolují potřebnost a kvalitu péče. Politici stále zasahují do řízení nemocnic, a tak se někde léčí ve zchátralých budovách a jinde stojí prázdné operační sály, na jejichž rekonstrukci se vyhodily stovky milionů.

Sedíme na časované bombě

Návštěva zdravotnického zařízení je tak trochu loterie - můžete se setkat se špičkovými zákroky na světové úrovni, nebo také s nevyhovujícími ordinačními hodinami, zbytečným čekáním na lékaře, s nezájmem, s přezíráním a v některých případech i s úrovní léčby, která zůstala hluboko v minulosti. Zdravotníci jsou na tom podobně. Mohou svým pacientům sice dopřát moderní zákroky a i jejich platy se v posledních letech zvýšily, přesto se mnozí z nich cítí právem nedoceněni, jsou odměňováni bez ohledu na výkon a znechuceni špatnou organizací práce.

Máme tedy co zlepšovat jak v kvalitě služeb, tak v odpovědném zacházení s penězi. Navíc sedíme na časované bombě. Stárnoucí obyvatelstvo bude potřebovat více zdravotních služeb a zároveň méně zaplatí na zdravotní pojištění. Dnes máme v České republice na jednoho seniora tři pracující občany. Za dvacet let budeme mít na jednoho seniora pracující dva a za čtyřicet let už jen jednoho a půl. Avšak s nedostatkem peněz se ve zdravotnictví nebudeme potýkat "až" v blízké budoucnosti. Kvůli ekonomickému zpomalení ho musíme řešit už dnes.

Takhle nějak bude vypadat asi čím dál větší část z nás...

Existují v tom případě pouze tři možná řešení - peníze přidat, omezit služby, nebo zvýšit efektivitu, tedy lépe využít peníze, které už na zdravotnictví dáváme.

Tradičním "řešením" je přidání peněz ze státního rozpočtu. Už dnes však každý z nás včetně nemluvňat přes stát dluží více než 110 000 korun. Chceme tu částku dál zvyšovat? Z vlastních kapes si, jak jsme poznali v minulých dvou letech, připlácejí lidé většinou dost neradi. Zbývají tak jenom dvě cesty - škrty v rozpočtech centrálně řízeného zdravotnictví, nebo opravdová snaha o zvýšení efektivity.

Co nás čeká, pokud se vydáme jednou, nebo druhou cestou? Pojďme si to ukázat.

Zlomená noha na Národní třídě

 Je 17. listopad 2029 a já se opět, po dvaceti letech,  účastním průvodu mířícího na Národní třídu. Tentokrát nedostanu pendrekem ani se do mě nepustí pravicoví extremisté, ale bohužel uklouznu na mokré dlažbě a zlomím si nohu v kyčli. Záchranka doprovázející průvod mě naloží a dostanu injekci proti bolesti. Dál už se však zážitky liší podle toho, jaké máme zdravotnictví.

A co tam bude v roce 2029? Takto památník na pražské Národní třídě ironizoval v listopadu 2009 výtvarník Týc.

Varianta 1: Regulační poplatky byly zrušeny, zdravotní pojišťovny sloučeny do jedné a stát se snaží řídit celé zdravotnictví. Úředníkům na ministerstvu to nejde o nic lépe než za komunismu. Přesvědčují nás, že vše je zadarmo a dostupné, ale ve skutečnosti se prodlužují čekací doby, upadá kvalita a rozmáhá se korupce.

Ležím v sanitce a poslouchám, jak se pro mě řidič snaží najít místo v nemocnici. Patřím do nemocnice podle místa bydliště, nebo podle místa, kde se mi stala nehoda? Zdá se, že nikdo moc nestojí o pacienta, který potřebuje drahou operaci a dlouhý pobyt na lůžku. V rádiu slyším rozčilený hlas sestřičky - co když se nerozchodí a zůstane nám tu ležet? Co s ním budeme dělat?

Trochu se uklidní, když slyší, že je mi 60, a ne 80 let. Na nemocniční chodbě mě záchranáři přeloží na vozík a odejdou. Po 40 minutách se dostanu na řadu a lékař začne zjišťovat potřebné údaje. Po dalším čekání mě nemluvný zřízenec odveze do jiné části budovy na rentgen. Hrbolatou cestu a překlad z lehátka na rentgen a zpět si opravdu "užívám".

Operace naštěstí proběhne dobře, i když vlastně nevím, co mně přesně dělali. Týden po operaci se v nemocnici začínám hodně nudit, pokouším se cvičit sám i mimo 5-10 minut denně, které mi rehabilitační pracovnice může ve všední dny věnovat, o víkendech tu není vůbec. Radši už bych byl doma, z minulosti však není zvykem propouštět nemocného dříve než za tři týdny po operaci. Prý také potřebují splnit nějakou obložnost. Nechci se hádat se zdravotníky, kteří mi spravili nohu, a tak zůstávám. Zajímám se o možnost rehabilitace někde jinde než na ortopedii, kde ležím, ale jediné doporučení je kontaktovat po propuštění mého obvodního lékaře. Ten mi napíše poukaz do lázní. Pojedu tam za dva až tři měsíce po úrazu, až se vše vyřídí, ale mezitím zůstanu v pracovní neschopnosti, stejně se budu pajdat o berlích.

Bude lepší si dávat dobrý pozor. Za dvacet může být takový zásah problémem. Ne technickým. Finančním. Ilustrační snímek z brněnské přehrady; úraz při bruslení.

Varianta 2: Stát nastavil lepší a jasnější pravidla a poté dal nemocnicím a pojišťovnám větší zodpovědnost a pravomoci. Vystavil je regulované konkurenci, která vedla ke zlepšení výkonnosti a kvality. Pacienti jsou motivováni starat se o vlastní zdraví a jasně vědí, na co mají nárok z veřejného zdravotního pojištění a na co se mohou připojistit, pokud chtějí luxusnější péči.

Sanitka mě odváží do nejbližšího traumacentra, jen po cestě zkontrolují, zda nejsou zrovna zahlceni větším množstvím jiných případů. Pomocí elektronické karty pojištěnce má sloužící lékař na základě souhlasu, který jsem na pojišťovně již dříve podepsal, přístup k mým zdravotnickým údajům. Jenom si rychle ověří, zda se něco významného nezměnilo, vyšetří mě a namísto otázek na úrazy v dětství mě už ve vedlejší místnosti rentgenují. Za chvíli lékař doporučuje okamžitou operaci a vysvětluje mi, s pomocí jakých materiálů a postupů kost sešroubují. Nikdo neřeší, jaký mám typ pojistky, jde o urgentní zákrok, který všechny pojišťovny kryjí stejně, v souladu s doporučenými postupy. Můžu si však vybrat, zda chci být po operaci uložen na třílůžkovém pokoji, nebo na pokoji jednolůžkovém za doplatek.

Operace proběhne úspěšně a po dvou dnech začínáme s rehabilitací. Ta probíhá dvakrát až třikrát denně včetně víkendu.

Třetí den po operaci mě navštíví zástupce mé zdravotní pojišťovny a řeší se mnou další postup. Jakmile to půjde, přeloží mě do specializovaného rehabilitačního zařízení. Má jich několik na výběr, vybírám si jedno dražší, rozdíl oproti úhradě z veřejného pojištění kryje moje komerční pojistka, na kterou mi připlácí zaměstnavatel. Zůstanu tam nejméně týden, potom bych snad mohl už domů, kam za mnou bude fyzioterapeut docházet. Pojišťovna to ráda zaplatí, vyjde ji to levněji než platit můj pobyt v rehabilitačním ústavu, o nemocnici ani nemluvě. Naštěstí vše běží dobře, a tak se po třech týdnech můžu zajet podívat autem do práce a po šesti týdnech od úrazu odkládám berle.

O autorovi

Pavel Hroboň

Lékař a ekonom Pavel HroboňNarodil se v roce 1968. Studoval medicínu na Karlově univerzitě a řízení zdravotnictví na Harvard University. Pracoval jako lékař internista, vysokoškolský učitel, poradce managementu, ředitel strategie pro Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR a jako náměstek ministra zdravotnictví. Je jedním z autorů komplexního návrhu reformy českého zdravotnictví.

Vloni spolu s kolegy založil Advance Healthcare Management Institute, který poskytuje exekutivní vzdělávání v oblasti řízení zdravotnictví. Je ženatý a má dvě děti.



Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Torontský starosta Rob Ford se přiznal, že v minulosti kouřil crack.
ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj proti drogám selhal. To jsou témata...  celý článek

Nemůžete říci, že jste nebyli varováni, říká film Rolanda Emmericha 2012.
ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Edvard Beneš před svou vilou
ZÁPISNÍK: České sebebičování. Přijali jsme Mnichov a vůbec

Obama přestal kouřit kvůli své ženě a lidem chybí nadhled. Říkáme, že jsme nejhorší a že se Beneš v roce 1938 choval jako "zbabělec".To jsou témata zápisníku...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.