Jestli jsou tedy dnes hodnoceny jako horší, drzejší a jestli podle dospělého názoru sledují pouze krátkodobější zisky a cíle a mluví vulgárně, a jestli takové charakteristiky opravdu mají, tak je to proto, že takoví jsme my dospělí. Když se někdy divíme, že se tak chovají, když my jsme jiní a před dětmi ošklivě nemluvíme, je to hodně pokrytecké.
Děti se učí od nás
Zaposlouchejte se někdy, jakými názvy častují maminky děti na pískovišti, když se pobryndají, postůjte někdy pod okny paneláku nebo vydržte celé dopoledne na školní chodbě a uslyšíte, jak "něžně" s dětmi také dokážeme mluvit! Pusťte si televizi, rozhlas, čtěte noviny. Děti navíc slyší i to, co říkáme, když tam zdánlivě nejsou, co jen šeptáme.
Děti nahlas a bez ostychu říkají to, u čeho se my přece ještě trošku červenáme.
Děti dneška se navíc odmala mnohem víc pohybují ve společnosti druhých dětí, cizích dospělých než dřívější generace a tam se také mnohému přiučí. Někdy jen něco popletou. Zatímco vy použijete kritická slova na oblečení a postavu sousedky či ženy politika, ony podobná slova uplatní na tělesně postiženého spolužáka. Každá generace reaguje nepřímo na poměry ve společnosti a přímo na způsob výchovy v rodině. V rodinné i školní výchově došlo v posledních patnácti letech i u nás k řadě změn. Oproti osmdesátým letům minulého století je současná výchova sice dále vřelá, leč mnohem uvolněnější. Rodiče si vůbec neuvědomují, že s vaničkou docela přísné striktní minulosti často vylévají i důslednost, řád, pravidla.
Nemůžeme se pak divit, když děti, kterým dáváme volnost s minimálními pravidly a omezeními, jsou s větší pravděpodobností tzv. drzé, nevychované, překračující hranice.
Jenže, měli bychom také dodat, že se patrně méně stydí a bojí, jsou spontánnější, uvolněnější, víc si dovedou říct, projevit svá přání, odmítnout, co nechtějí. Konkrétní požadavky současnosti jsou jiné, než tomu bylo před patnácti roky.
Řada dospělých se nepřizpůsobila a raději se rozčiluje na dobu a na poměry, zatímco děti vstřebávají nové podmínky samozřejmě. Mladí se kamarádí s počítači a mobily, méně se stydí za své tělo, o sexu mluví mezi sebou mnohem volněji.
Život je nutí, aby byli pragmatičtí.
Vůbec to přece neznamená, že nejsou jemní, něžní, romantičtí, idealističtí.
Člověk je natolik složitá bytost, že v sobě obsáhne i zdánlivě neslučitelné.
My po nich chceme, aby se dokázali prosadit, aby věděli, co chtějí, byli cílevědomí, aby se nebáli zeptat, když něco nevědí, aby odmítli, když něco nechtějí, a pak se upřímně divíme, když takoví jsou.
Mladí musí být jiní
V této souvislosti vidíme, jak ošidné je nálepkování. Stejný dotaz od dítěte označí jeden člověk za podnětnou zvídavost, zatímco druhý za nebetyčnou drzost. V jednom kontextu je aktivní chování označeno jako zcela nepatřičná hyperaktivita, protože se očekává, že děti budou sedět na zadku s rukama za zády, v druhém kontextu jde o nanejvýš pozitivní vlastnost. Někdy stačí použít jen jiná slova ve výzkumu a výrazně se změní obrázek o dětech. Kdybychom se neptali na to, jestli jsou naše děti divočejší a méně zvladatelné, ale jestli jsou aktivnější, činorodější a podnikavější, než tomu bývalo dříve, určitě by větší část populace dospělých odpověděla rovněž kladně.
A také nezapomeňme na to, že my starší máme velmi často rádi, co bylo a je, a nesnášíme novoty. Mladí lidé musí přicházet s novými nápady, myšlenkami, způsoby, módami a my se na ně často díváme s nedůvěrou, ale to je přirozený běh věcí.
