Mnozí lídři během své kariéry změní cíle i styl. Když jeden z velkých transformačních vůdců v dějinách, Otto von Bismarck, dosáhl sjednocení Německa pod pruským vedením, přiklonil se k povlovnosti a statu quo. Zahraničněpolitické cíle a styl Franklina Delana Roosevelta byly zase v jeho prvním funkčním období skromné a zaměřené na postupné kroky, avšak jakmile v roce 1938 usoudil, že Adolf Hitler představuje existenční hrozbu, stal se transformačním vůdcem.
Za stabilních a předvídatelných podmínek je transakční vůdcovství efektivnější, zatímco v dobách překotných a nesouvislých změn je pravděpodobnější nástup inspirativního stylu. Transformační cíle a inspirativní styl lídrů, jako byli Mahátma Gándhí v Indii nebo Nelson Mandela v Jižní Africe, mohou výrazně ovlivnit směřování tekutých politických okolností, zejména v rozvojových zemích s chatrně strukturovanými institucionálními brzdami.
Otec nezávislé Indie Mahátma Gándhí
Naproti tomu tvorbu americké zahraniční politiky silně svazují instituce jako Kongres USA, soudy a ústava. Očekávali bychom tedy méně příležitostí k transformačnímu vůdcovství.
I Ústava USA je však nejednoznačná ohledně pravomocí kongresu a prezidenta v zahraniční politice. Vytváří přinejlepším situaci, již jistý ústavní expert nazval „pozvánkou k zápasu“. Mnohé navíc záleží na vnějších okolnostech. Woodrow Wilson, Franklin Roosevelt a Harry Truman rozvinuli transformační cíle až v reakci na zahraniční události poté, co nastoupili do úřadu.
Harry Truman na snímku z 1. září 1945 oznamuje národu kapitulaci Japonska
Krizové podmínky mohou talentovaného lídra osvobodit z nahromaděných mantinelů skrytých zájmů a úřední netečnosti, jež v americkém systému běžně potlačují činorodost. Říká se, že Bill Clinton, uvězněný ve spokojených devadesátých letech, záviděl Franklinu Rooseveltovi krizové podmínky třicátých let minulého století.
V takových vyhrocených situacích se aktivita dává hladčeji do pohybu. Vůdce s transformačními záměry má nadějnější vyhlídky a inspirativní styl si spíše najde vnímavé publikum a posílí význam jejich úlohy. Například George W. Bush využil krizových podmínek po 11. září 2001 k prosazení výkonné moci, jakož i k invazi do Iráku.
Třebaže však rozbouřené doby mohou připravit půdu pro transformační vůdce, neplyne z toho automaticky, že k řešení krizí, jež taková období charakterizují, se nejlépe hodí právě neohrožení a riziko milující lídři. Prezident George H. W. Bush byl, na rozdíl od svého syna, transakční státník, a přesto uskutečňoval velice úspěšnou zahraniční politiku.
Rychle, pružně, klidně
Ať už vůdci mají transformační nebo evoluční cíle, k účinnému působení potřebují určité schopnosti v oblasti měkké i tvrdé moci. K dovednostem v oblasti měkké moci patří emoční inteligence (sebekontrola a schopnost přitahovat ostatní pomocí citových signálů), vize (lákavý portrét budoucnosti, v němž jsou ideály, cíle a schopnosti v rovnováze) a komunikace (schopnost užívat slov a symbolů tak, aby přesvědčil vnitřní kroužek i širší publikum). Na straně tvrdé moci jsou obzvlášť významné dvě dovednosti: organizační schopnosti a machiavelistická zdatnost v zastrašování, podbízení se a vyjednávání s cílem vytvořit vítěznou koalici.
V prvé řadě efektivní vůdcovství vyžaduje kontextuální inteligenci a schopnost intuitivní diagnostiky, která lídrovi pomáhá chápat změny, určovat cíle a v souladu s tím vytýčit strategie a taktiku. Jak mi kdysi řekl Lee Kuan Yew, zakladatel moderního Singapuru, lídr se musí rychle učit, prověřovat realitu, být s to měnit názory podle změn okolností a za krize jednat klidně.
Zakladatel státu Singapur, Li Kuang-jao (Lee Kuan Yew)
Kontextuální inteligence zajišťuje schopnost vysledovat trendy tváří v tvář spletitosti, jakož i adaptovat se ve snaze formovat dění. Bismarck tuto dovednost kdysi označil za umění vytušit Boží hnutí v dějinách a chopit se lemu Jeho oděvu, když prochází kolem. Prozaičtěji řečeno, lídři s kontextuální inteligencí dokážou podobně jako surfaři vyhodnotit nové vlny, přizpůsobit se jim a úspěšně se na nich vézt.
Vůdci tohoto typu nejenže přizpůsobují svůj styl situaci a potřebám svých podporovatelů, ale vytvářejí též informační toky, jimiž „vzdělávají své tušení“. K tomu patří schopnost vyvléknout se ze skupinové politiky a pochopit názory a silné stránky různých zainteresovaných stran, což vůdci umožňuje rozhodnout se, kdy a jak použít transakční a inspirativní dovednosti. Štěstí do jisté míry skutečně přeje dobře připraveným.
OTEC A SYN. Bývalí američtí prezidenti George W. Bush (vlevo) a George H.W. Bush v červnu 2012
Rozdíl mezi otcem a synem
Tato dovednost má zásadní význam v nestrukturovaných situacích, kdy je často těžší klást správné otázky než získat správné odpovědi. Lídři s kontextuální inteligencí umějí předložit vysvětlení či plán postupu, neboť definují problém, před nímž určitá skupina stojí. Chápou napětí mezi různými hodnotami, které s tématem souvisejí, a vědí jak hledat rovnováhu mezi kýženým a možným. Kontextuální inteligence především vyžaduje porozumění skupinovým kulturám, rozložení mocenských zdrojů, potřebám a požadavkům podporovatelů, informačním tokům a načasování.
V zahraniční politice je kontextuální inteligence obzvlášť důležitá, protože úspěšný vůdce musí porozumět kultuře a mocenské struktuře cizí společnosti, jakož i jejich interakci s mezinárodní soustavou. Díky letitým zkušenostem v zahraniční politice měl George H. W. Bush vynikající kontextuální inteligenci. To neplatilo pro Bushe mladšího, jemuž výraznější zkušenosti v zahraničních věcech scházely. Rozdíl mezi úspěchem otce a nezdarem syna tuto propast potvrdil.
Joseph S. Nye, Jr
Joseph S. Nye je profesorem Harvardovy univerzity a autorem mj. knihy Presidential Leadership and the Creation of the American Era (Vůdcovství prezidentů a formování americké éry).
Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.
