"Monotónnost? V žádném případě," ujišťuje český major Radek Augustýn. Žádné potíže ho prý ani nenapadají. "Největší úskalí? Pro příslušníky mé jednotky je to asi odloučení od rodin," říká slovenský velitel nadporučík Alexander Hugyár. Miny, granáty, rakety a podobné záležitosti zjevně berou jako součást práce, kvůli níž jsou spolu s osmi tisícovkami dalších vojáků NATO v Afghánistánu.
Letiště je ještě od dob afghánsko-sovětské války obklopeno minovým polem o šířce od tří do šesti metrů. Správně by mělo být oploceno, ale zub času zapracoval a "perimetr" vytyčují místy už jen sloupky bez drátu.
"Afghánec, který to tady neznal, napochodoval mezi miny - říkal, že chtěl navštívit syna pracujícího na letišti. Aktivoval jednu minu, utrhla mu část levé nohy pod kolenem. Zůstal na místě, mezi ostatními minami. Brzy ráno jsme ho odtamtud vyprošťovali," poznamenává jeden z českých pyrotechniků.
Češi z týmu pro odstraňování nástrah a zneškodňování munice - dvě družstva se střídají ve čtyřiadvacetihodinové službě - se starají hlavně o nalezenou nevybuchlou munici, ale i o podezřelé balíčky, odhozené tašky a zapomenuté kufry na letišti.
"Zatím vše bylo naštěstí negativní. Ale do poslední chvíle nevíte. Dokud to neprověříte, stále k podezření přistupujete tak, jako že je to opravdová nástraha," vysvětluje pyrotechnik.
Postup je podle majora Augustýna hodně podobný třeba běžné policejní praxi. Jeho jednotka je dostatečně vybavena, aby si podezřelou tašku prosvítila rentgenem. Pokud skrývá třeba rádio, které by mohlo být součástí nástrahy, lze ji rozstřelit robotem.
Odminování letiště patří k úkolům slovenských ženistů - nejprve nastupuje odminovací stroj, pak přichází na řadu ruční prověření terénu. Drtivá většina min pochází ještě z dob sovětsko-afghánské války, modernější typy si prý místní válečníci odnesou ještě před tím, než začne "oficiální" odminování.
"Munice většinou obsahuje kovové části, takže ji lze vyhledat za pomoci detektorů kovů. Největší nebezpečí tkví v tom, že některá munice může být zajištěná či použitá jako nástraha. Pak je to těžší," připouští nadporučík. Ale žádná "překvapení" se dosud naštěstí nevyskytla.
Někteří vojáci proklínají "arabský svět, který je všude stejný", "otřesnou špínu", propastné sociální rozdíly, netečnost až "lenost", která naštěstí poznamenává i teroristické akce. Rakety se prý už dávno neodpalují z raketometů, ale třeba ze stavbařského kolečka, takže střela sice odletí bůhvíkam. Účelu je ale dosaženo - předvedlo se, že v Kábulu není zase až takový klid, jak by se snad napohled zdálo.
Ale ti muži v uniformách, kteří se s Afghánci dostanou do styku častěji, si pochvalují, že "místní jsou dost přátelští" a hlavně děti jsou "naprosto okouzlující". Ale na místní životní styl je rozhodně lepší raději nebrat měřítka evropské kultury či sociální tržní ekonomiky.
"Na střídání se všichni samozřejmě těší. Dokonce i já jsem už začal počítat," říká major Agustýn po pětiměsíčním pobytu. Metr se sice nestříhá, ale velitel prozrazuje, že jeho muži po německých předchůdcích zdědili jejich počítadlo.
Slovenští ženisté jsou v Kábulu 12. týden, tedy v polovičce obvyklé doby před rotací. Někteří si však už přejí zůstat další půlrok. "Je hodně druhů lidí, kteří žádají o prodloužení. Někteří kvůli penězům, jiní to berou jako životní zkušenost, jiní jako vstupní kartu k další vojenské kariéře," konstatuje nadporučík.
Oba velitelé se úzkostlivě vyhýbají všemu, co by zavánělo prozrazením vojenského tajemství, včetně počtu svých mužů. Podle údajů mise ISAF je v Kábulu momentálně 14 českých a 17 slovenských vojáků, z celkem 8105 mužů z 26 zemí NATO a desítky nečlenských států.
Kromě pyrotechniků a meteorologů na kábulském letišti je v Afghánistánu i stovka příslušníků českých speciálních sil z prostějovské brigády, kteří jsou však nasazeni do operace Trvalá svoboda, zaměřené na boj s terorismem.
