Stegosauří Škromachové si lámali mozky tím, jak donutit líné plazy k větší sexuální aktivitě.
Pár měsíců nato zemi zasáhla kometa a bylo po dinosauří propopulační politice. Tímto nechci říct, že Evropané, kteří si naléhavě kladou otázky o tom, že zestárnou a vymřou, budou vyhubeni nějakým Drtivým dopadem nebo Dnem poté.
Hlasy volající po tom, aby ženy rodily více dětí, či sociálně inženýrské pokusy povzbudit rodinku jsou však stejně nesmyslné jako ona dinosauří diskuse. Teoreticky má samozřejmě stát prostředky, aby přiměl lidi k tomu, aby si pořizovali více dětí.
Pokud zaplatíte biologickým rodičům za každé dítě milion eur bez ohledu na to, v jakém typu svazku žijí, hrabiví Evropané okamžitě předeženou v plodivosti obyvatele Asie či Afriky.
Prakticky však stát může rodiče odměňovat za potomka jen velice skromně. A taková skromná odměna nemá na stále bohatší lidi vliv. Je to samozřejmě správné. Proč bych se měl řídit například Škromachovou představou o počtu mých dětí?
Řekněme, že podpora dětnosti má racionální jádro. Její autoři projevují starost o to, kdo na ně bude pracovat, až budou staří. Obávají se o schopnost státu vyplácet důchody a sociální dávky.
To je sice ušlechtilé, ale úplně liché. Nevíme nic o tom, zda a jak se prodlouží lidský věk. Nevíme nic o tom, jak vzroste produktivita, můžeme se jen domnívat. Víme však, že pokud se vlády nezmocní nějaký tyran, lidé demokraticky rozhodnou o tom, jak rozdělit prostředky ve státním rozpočtu.
Buď víc zdaní mladé, nebo ti staří budou muset i po sedmdesátce pracovat. Není to o nic spravedlivější nebo nespravedlivější než současný systém. Je to jen jiný typ dohody.
