Je to týden, co izraelská armáda začala bombardovat militanty z hnutí Hamas v Gaze, vzdálené odsud asi pětapadesát kilometrů. A nakonec tam v sobotu večer vjela svými tanky a obsadila část území.
Radikálové, spřádající sen o nahnání všech Židů do mořských vln, se přitom ani náhodou nevzdali. A také už v předchozích dnech předvedli, že umějí úplně nový kousek.
Poprvé dostřelili až na město Beerševa, vzdálené od Gazy čtyřicet kilometrů. Kdyby to namířili směrem na Tel Aviv, dopadly by rakety takřka na předměstí a i tady na pláži by rány mohly být slyšet.
Podrobná mapa pásma Gazy |
Zdejší lidé odmalička vyrůstají v prostředí, kde se hovoří o dostřelech, krytech, bdělosti a existenčním boji. Nálety na Gazu podle průzkumů podporuje 85 procent obyvatel a více než polovina souhlasí i se zahájením pozemní ofenzivy. Tak nějak se proto u nich očekává, že budou odolní vůči válečnému stresu. A klidně se budou slunit.
Ale to hlavní je, že na to, aby zlikvidovali hnutí Hamas, mají lidé v téhle zemi naprosté právo. Není to jen jakési "jejich" izraelské přesvědčení. Oni v právu prostě jsou, neboť kdo tu chce koho vymazat z mapy a nahnat do moře? Palestinci je. Obráceně to neplatí.
Je pro to spousta argumentů, tady je jeden. Když před čtyřmi lety tehdejší izraelský premiér Ariel Šaron vyklidil všechny židovské osady a vojenská stanoviště v Gaze, mohli si tamější obyvatelé sami určit budoucnost. Jenže si zvolili Hamas, islamistické fanatiky. Ti za největší frajeřinu považují odpalování raket na izraelská města. Je jim jedno, kam to spadne, jestli třeba na školu. Hlavně aby zabíjeli.
Morální jistota může ovšem být na jednu věc krátká. Na touhu, aby vítězství v téhle akci bylo rychlé, jednoznačné a pokud možno bezbolestné. Ukázalo se to v roce 2006, když izraelská armáda zaútočila v jižním Libanonu na pozice Hizballáhu, rovněž jako Hamas brutálního islamistického hnutí.
Válka se protahovala, rakve izraelských vojáků se hromadily, a tak podpora obyvatel tomuto tažení, zprvu podobná té nynější, ochabla. Zazněl povel k ústupu. Hizballáh, ač takřka rozdrcen, začal roztrubovat, že si Izrael na něm vylámal zuby.
Gaza je svou rozlohou velká asi jako půl Prahy, žije tam však o čtvrt milionu lidí víc, než jich je v celém českém hlavním městě. Obsadit ji ulici po ulici – jako za druhé světové války Berlín – dost dobře nelze, obětí by bylo na dnešní moderní vkus příliš.
Vkročit tam jen tak trochu s sebou zase nese riziko, že Hamas v sutinách mocensky přežije a označí se za vítěze. Dějiny by se během krátkých tří let jen opakovaly. Izraelská vláda tohle však dobře ví, jak sama v minulých dnech snad stokrát zdůraznila. A logicky by se tedy do války a vpádu do Gazy, byť omezeného, asi nepouštěla, kdyby postrádala jistotu, že to dopadne jinak než v Libanonu.
Třeba má po ruce zatím neznámý, těžko odhadnutelný recept na lidskou touhu po rychlém knokautu. Celý svět, včetně delegace z Evropské unie vedené českým ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem, jež dnes do Izraele zavítá, by si měl přát, aby ho rychle použila.
