Natočil to reportér BBC a odvysílal do světa.
Do Dir Fakaru jsem jel proto, abych se podíval, jak to dopadlo. Je to maličká vesnice, díra uprostřed ničeho, jejíž hledání zabralo půl dne.
Hory, v nichž leží Addis Abeba, dávno zmizely, ale obava zůstala: Co když najdeme jenom hrob? Pak někdo přivedl malého kluka a řekl: "To je Fájo Hadží." Na krku mu seděl komár, nečekaně tlustý na to, jak hubené tělíčko vysával. Ale přesto Fájo nevypadal jako reklama na kostlivce.
Ve vesnici Dir Fakar, což je jen shluk několika tukulů, tradičních chýší s kuželovitými střechami, nakonec při hladomoru vyvolaném nezvyklým suchem nezemřel nikdo.
Zachránila je potravinová pomoc ze světa. Happy end? Bohužel ne.
Všichni teď čekají na novou pomoc. Mezi těmi, kdo znovu čekají na pomoc, je i šestadvacetiletá Rahima Fako. V listopadu tato matka čtyř dětí řekla, že rodina už přišla o úrodu i dobytek a že neví, co dát dětem. Znělo to vážně, protože v tomto kraji má slovo bída zlověstnější význam, než jsme zvyklí. Rahimě visí na korálech jako šperk otlučený přívěšek Toyota, její malá dcera má na krku kousek kovového pásku z hodinek.
Teprve ve vsích, jako je Dir Fakar, lze odkrýt odvrácený rozměr příběhu o etiopských hladomorech. Není pochyb, že lidé v Etiopii stále hladovějí a trpí nouzí. Avšak otázkou je, proč je tomu tak pořád. Etiopie dostala už desítky milionů tun potravin, ale přineslo to ironický výsledek: situace se ještě zhoršila.
Manžel Rahimy Fako je toho dokladem. "Pojďte se podívat na mé pole. Všechno je připraveno, ale nemám osivo," říká a bezmocně rozhodí rukama. Potíž je v tom, že když hladovějící dostanou obilí, hodí se jen k jídlu. Některé druhy nelze zasít, jiné jsou příliš staré a nevyklíčí, další jsou už tepelně zpracované, a tudíž sterilní.
Okresní úředník Weyema Leliso, který nás doprovázel do Dir Fakaru, o problému ví. "Přežili a dnes už nic nedostávají. Teď očekávají další dodávku, aby přežili znovu," říká a hledí na pole, na nichž nic neroste, přestože v posledních dnech pršelo.
Pomoc je návyková
Ale to je jen jedna část problému. Když přijde řeč na potravinovou pomoc, diplomaté v Addis Abebě a dokonce i někteří Etiopané používají vedle uznalých i kyselá slova.
Překvapujícím důvodem sklonu Etiopie hladovět je podle mnohých z nich právě potravinová pomoc.
"Pomoc je návyková jako droga," říká jeden Čech, který před časem strávil několik let v Etiopii. "Zesiluje problém, který měla řešit." Mechanismus je jednoduchý. Dovoz potravin snižuje jejich ceny. Rolníci tak nemohou konkurovat. Někde už vůbec nepěstují obilí a kukuřici, místo toho se zaměřili na čát, křoví, jehož listy se žvýkají a působí jako lehká droga. Nedá to žádnou práci. Křoví prostě roste, jen je potřeba stříhat výhonky. "Zvykli si, že pomoc přichází tak samozřejmě, jako ráno vychází slunce," říká citovaný Čech.
V Etiopii na to mají dokonce dobrý vtip. Víte, za co se modlí etiopští rolníci, když nastane sucho? Za to, aby měli kanadští farmáři dobrou úrodu.
Velká úroda je pohroma
Vytváří se mentalita obdarovávaných, která je destruktivní. Ale za hodně ze svých problémů si mohou Etiopané sami.
"Vzpomínám, jak jsem na severu země viděl vyschlé pole na břehu jezera a zeptal jsem se, proč tedy nerozvedou vodu," říká jeden evropský diplomat. "Rolníkovi se do toho očividně nechtělo: ne z lenosti, ale proto, že pole mu vlastně nepatřilo. Má ho pronajaté od vlády jako většina rolníků. Proč by tedy pracně vylepšoval, co mu nepatří?" V zemi chronického hladomoru se to zdá neuvěřitelné, ale i velká úroda je pro vesničany pohromou.
Vezměme si třeba takového manžela Rahimy Fako. Když je dobrý rok, nemá kam odvézt přebytky. A tak cena toho, co má, prudce klesá. Záhy pochopí, že je vlastně jedno, zda vypěstuje hodně, nebo jen tolik, kolik rodina potřebuje.
Po Addis Abebě si před několika měsíci pracovníci dobročinných organizací a OSN kopírovali článek německého listu Die Zeit. Působil na ně jako muleta na býka. Bylo tam napsáno, že etiopská vláda si zahraniční pomoc dobře zařídila. Cizina nakrmí Etiopany a vláda na tom vydělává, například při rozvozu potravin 150 dolarů na tuně. V článku se tvrdilo, že varovný pokřik o hrozbě nových hladomorů proto bývá zveličený.
Znalci místních poměrů říkají, že když některou oblast postihne sucho, procento ohrožených se přepočítá na celou Etiopii, a tak se svět dozvídá hrozivá, leč hodně nadsazená čísla.
Za poslední rok tu například byly předpovědi o obrovském hladomoru, který měl ohrozit původně šest, pak osm a nakonec snad až dvanáct milionů Etiopanů. Nevyplnily se.
Pomoc stále přichází
Hlegagehu Ballo, úředník vládního úřadu se zvláštním názvem Komise pro přípravu na katastrofy a jejich předcházení, však říká: "Situace na jihu je opravdu zlá. Neumím říct, kdy bude nebezpečí akutní. Možná na začátku prosince." Před sebou na stole má papíry, v nichž jsou dlouhé sloupce čísel. Znamenají statisíce tun pomoci přislíbené ze zahraničí. Plánuje se dopředu a soustavně. Stroj na pomoc běží pořád. Musí.
"Neustále je hladem ohroženo pět až sedm milionů lidí, kteří jsou závislí na pomoci," říká Hlegagehu Ballo. Oblasti, kde lidé hladovějí, se mění s počasím, ale počet je zhruba stejný.
Nakolik je hranice mezi sytostí a hladověním křehká, je v Dir Fakaru dobře patrné. Psi jsou tak vyhublí, že se zdají placatí. Krávy, to jsou mrtvoly, které zapomněly spadnout. Chudé rodiny - a jiné tam nejsou - vlastní jeden hrnec na vaření, jednu nádobu na vodu, postel z větví a to je tak asi všechno. Žádné hodinky či druhé šaty. Dobytek nocuje v tukulech spolu s lidmi. Krávy jsou příliš cenné na to, aby je sežraly hyeny.
Rodina Rahimy Fako stojí před dveřmi svého tukulu. Je dobře vidět, kdo by při příštím hladomoru mohl zemřít. Otec ne. Jídává vždy první a po něm hned Rahima. Je to logické, neboť na nich závisí přežití všech ostatních. Nejmenší dítě by mělo také šanci, protože Rahima jej ještě kojí. Nejohroženější je veselá malá holčička, která je už odstavená, ale současně nemá takové lokty, aby se nenechala staršími sourozenci odstrčit od hrnce.
Je to drsný život. Fájo Hadží nikdy neměl žádnou hračku, jednou v životě byl u lékaře, ale už je dost zkušený na to, aby věděl, co chce. "Chci být úředníkem," říká. A celá vesnice mu tleská.
