Schodek čtyřiaosmdesát miliard je asi o deset miliard nižší, než s jakým počítal původní návrh ministra financí.
To je zaručeně dobrá zpráva. Ale není dobrých zpráv bez těch špatných. Miroslav Kalousek převedl čísla, která většinu lidí zajímají méně než vnitropolitická situace v Kongu, do řeči rodinných financí.
Je to, jako když rodina, která má dvacetitisícový příjem, ušetří za měsíc dvě stě třicet korun, řekl. To je působivý argument, platí však pouze matematicky. Vláda je v situaci rodiny, která splácí hypotéku, má na starosti chronicky nemocné dítě, matku v invalidním důchodu a čtyři prarodiče s minimální penzí.
Přitom však syn platí členské příspěvky v golfovém klubu, dcera požaduje kapesné na marihuanu, otec kouří a pije a matka občas navštěvuje nejdražší kosmetický salon.
Starým a nemocným nikdo brát nechce.
Ostatní se však nechtějí za nic vzdát svých pochybných koníčků. V řeči velkých čísel: vláda vůbec nemůže sáhnout na chatrné penze, je krajně obtížné snižovat platy učitelů, lékařů a dalších státních zaměstnanců, jsou beztak podhodnoceni.
Celkem skoro osmdesát procent rozpočtu naší normální rodinky ze Strakovy akademie tvoří výdaje tak říkajíc povinné. Tedy ty, které jí nařizuje zákon. I malé šetření pak bolí, když zlozvyky, jako je byrokracie, zbytečné zasahování státu do lidských věcí, zcela bezplatné školství a zdravotnictví, se odstraňují tak těžko.
Bez skutečné reformy výdajů zůstávají škrty v rozpočtu jen škrty. Snížení dluhu, které přinese ocenění EU a dalších mezinárodních institucí, je však i tak solidní výhrou. Daliborova hudba se pěkně poslouchá, i když víte, že ho naučila housti nouze.
