V sobotu tuto anabázi jako první evropský ministr od loňského listopadu prodělal šéf české diplomacie Cyril Svoboda.
Během své čtyřdenní cesty po Blízkém východě přijel i na palestinská území, aby řekl tamním představitelům, že jedinou cestou, jak dosáhnout míru s Izraelem, je udělat vše pro zastavení teroru a učinit kompromisy. Děje se tak v rámci společné strategie EU, jejímž členem se staneme již za tři měsíce.
Unie i Palestinci jsou si vědomi, že máme dobré vztahy s Izraelem a zkušenosti v regionu, a doufají, že bychom mohli napomoci ve zprostředkovatelských snahách.
Kolona s izraelským obrněným vozidlem vezoucím ministra Svobodu vyráží z proslulého hotelu King David v Jeruzalémě na vteřinu přesně v 9.00. Za půl hodiny rychlé jízdy zastavuje o několik desítek kilometrů dál na základně Bet El, poslední izraelské výspě před vjezdem do Ramalláhu.
Izraelská ochranka v neprůstřelných vestách opouští kolonu a ministr přesedá do obrněného mercedesu s červenou poznávací značkou 0004 P, který posílají Palestinci.
Nastává zmatek, palestinští bodyguardi se o něčem dohadují. Řidič montuje na pancéřovou limuzínu českou a palestinskou vlajku a kolona se znovu dává do pohybu.
Těsně před jedenáctou vjíždí kolona do brány ve špinavě žluté zdi, kterou střeží ozbrojenci, za ní to připomíná skládku. Tak to je proslulá Al-Mukata, bývalé britské vězení a později izraelská základna, dnes sídlo Jásira Arafata.
Návštěvníka překvapí rozsah destrukce, jež tu přetrvává od doby, kdy izraelský premiér Ariel Šaron rozhodl zaútočit tanky a vrtulníky na Arafatovo sídlo v odvetu za palestinské sebevražedné atentáty.
Zničené budovy ukazující vnitřnosti, mohutné hromady sutin s nakupenými vraky ohořelých, rozstřílených aut, které dnes tvoří zároveň ochrannou hradbu proti případnému izraelskému ostřelování.
Objekt, kde Arafat žije a pracuje, tvoří dvě budovy propojené krytou nadzemní chodbou. Třípatrový dům, v němž spí, je v přední i zadní části zcela zničen a částečně poslepován tak, aby tam lidé vůbec mohli fungovat. Okna jsou zakryta železnými okenicemi, hlavní vchod zabarikádován pytli s pískem a překryt vojenskou plachtou.
Vypadá spíš jako vstup do bunkru válečného velitele než brána k prezidentovi. Omítka nese stopy po kulkách a na střeše vlaje roztrhaná palestinská vlajka. Nápadný kontrast proti již opravené, zářící druhé "konferenční" budově v těsné blízkosti.
Arafat ze svého sídla vychází už jen na malé večerní procházky. Nikam necestuje z obavy, že by Izraelci mohli jeho sídlo zničit nebo mu jinak zabránit v návratu.
Venku na nádvoří pobíhají členové Arafatovy ochranky. Vysílačky pípají ostošest. Mezi vším tím zmatkem se klidně prochází kočka. U vchodu do "válečného stanu" se zdá, že neproklouzne myš, ale ochranka nakonec nekontroluje ani obsah tašek.
Prochází se pancéřovými dveřmi do špinavé tmavé chodby a pak hned vzhůru po úzkých schodech, vedle nichž je uskladněna baterie pojízdných ochranných štítů s průzory pro střelbu. Nahoře ve druhém patře, pár metrů od Arafatovy ložnice, se naskýtá příležitost nahlédnout do zasedací síně, kde se jedná.
Předseda Arafat v tradiční vojenské uniformě a palestinském šátku je skvěle naladěn. Usmívá se a žertuje. Ministr Svoboda proti němu má v tváři jen mírně zdvořilý úsměv, který neskrývá odhodlání nenechat si vnutit cizí hru.
Když pak s hodinovým zpožděním oba předstupují před novináře, Arafat se už neusmívá a Svoboda má mírně zarudlou tvář. "Podporujeme mírovou cestovní mapu, ale Izrael ji bojkotuje," pouští se Arafat do svých úhlavních nepřátel a po celý zbytek konference pokračuje ve stejném duchu - oni jsou vším vinni, my trpíme.
"Žádáme vás, abyste působili na Izrael," říká zvýšeným hlasem. "Odsuzujeme všechny teroristické útoky včetně toho posledního to není cesta, jak řešit problémy," kontruje Svoboda. "Máme pochopení pro to, že Izrael chrání svoji bezpečnost... Obě strany musí učinit odvážné a velkorysé kompromisy," uzavírá tvrdou výměnu názorů na věc.
