Pesimista může namítnout, že se data sbírala ještě předtím, než na naši zemi dopadla ekonomická krize, a že každý průzkum má jistou statistickou odchylku. Ano, aktuální výsledky by byly asi o něco horší, třeba i o deset procent, ale stále ještě by zbývaly tři čtvrtiny šťastných. A to je pořád skvělá zpráva.
Nicméně nechme spekulací a držme se přesných výsledků. Ty ukazují nejen drtivě převládající podíl velmi a celkem šťastných, ale také minimální procento těch, kteří se s přáteli často baví o politice – jen devět lidí ze sta. Čím to je, měli by si lámat hlavu Paroubek, Topolánek, Klaus a další, kteří se politikou živí.
Odpověď je, myslím, celkem nasnadě. Vraťme se do loňského roku, kdy sociologové prováděli svůj výzkum. Země oblepená billboardy, na kterých pláče zoufalá matka, jíž kvůli třicetikorunovému poplatku téměř umírá dítě v náručí. Na Hradě se odehrává volba prezidenta, po které se všechny strany vzájemně obviňují z kriminálních praktik a prostý člověk má pocit, že v sále a na chodbách šlo všem zúčastněným téměř o život. Paroubek a Rath před krajskými volbami hřímají o asociální vládě, která ožebračuje všechen lid. Topolánek a jeho "melody boys" zase varují před rudým nebezpečím.
Aféra následuje aféru, obvinění střídá obvinění, nadávky prší ze všech stran. Podle Topolánka je Tlustý gangster, podle Tlustého zase Topolánek. Paroubek křičí, že jsou přeběhlíci lidské zrůdy. Topolánek vidí spiknutí Tvrdíků, Paroubek zase Dalíků. A všichni bez rozdílu barev se zaklínají lidem, který trpí a jen oni mu mohou pomoci z toho strašlivého marasmu.
Lid se přitom v žádném marasmu necítí. Prožívá si své soukromé pocity štěstí a všechny ty nadávky, urážky a domnělé národní tragédie bere s velkou rezervou. Politika jej nezajímá. Je to velmi racionální a rozumný přístup.
Ostatně, když se budete cítit dobře a někdo vám bude pořád opakovat, jak je vám mizerně, máte jen dvě možnosti. Buď mu uvěříte a začnete se cítit pod psa, nebo ho prostě přestanete poslouchat a vnímat. Ta druhá možnost je rozhodně příjemnější.
Stalo se módou říkat, že lidé jsou znechuceni politikou. Tento výzkum však nabízí ještě jiné vysvětlení. Lidé se naopak nechtějí nechat politikou znechutit, a proto je prostě celé to politické třeštění, obviňování a malování čertů na zeď nechává v klidu a politika jim může být ukradená.
A bude jim ukradená minimálně do chvíle, než znovu získají pocit, že v té politice jde o něco doopravdy důležitého, a ne jen o festival vzájemných urážek od poněkud nevycválaných egomaniaků. Podle toho, co můžeme zatím sledovat, je však taková chvíle ještě poměrně daleko.
No a co, ke štěstí je nepotřebujeme.
