Jen posuďte: z továrníkova synka se stal vězněm v koncentračním táboře, místo studia na vysoké škole byl obráběčem kovů v továrně, kterou kdysi vybudoval jeho dědeček.
Žádné nářky a stesky však od tohoto činorodého gentlemana nečekejte. "Já patřil k Praze i za dob nejhorších a vždycky s úsměvem. A tím jsem byl podezřelý, protože většina lidí chodila zachmuřeně. A těch, kdo se mohli od srdce smát, bylo vždycky málo," rozmýšlí muž, který nedávno oslavil osmdesátku.
Zubařská křesla, lokomotivy i součástky bitevních lodí
Nosit jméno Kolben, to znamená v Praze pořádný závazek. Vždyť se do historie města zapsalo poprvé už v roce 1896.
To ve Vysočanech založil Jindřichův dědeček Emil, který sbíral zkušenosti v Americe u vynálezce Thomase Alvy Edisona, společnost Kolben a spol.
Po řadě fúzí vznikla v roce 1928 z Kolbenovy továrny společnost Českomoravská Kolben Daněk (ČKD), největší strojírenská firma v tehdejším Československu, která vyráběla vše od zubařských křesel přes lokomotivy po elektrárny nebo součástky pro bitevní lodě.
V čele podniku zůstal Emil Kolben do roku 1939. To se do historie rodiny poprvé silně zapletla ideologie - továrník byl totiž pro svůj židovský původ zbaven podílu na vedení firmy a skončil v terezínském ghettu. Výroba v ČKD však pokračovala, jen se tu vyráběly zbraně pro wehrmacht, hlavně tanky.
Emil Kolben si tehdy do transportu vzal jen malý černý kufřík. "Ten kufr přede mnou otevřel. Bylo v něm sto osmdesát akcií ČKD," vzpomíná jeho vnuk Jindřich.
Emil Kolben zemřel v Terezíně v roce 1943. Byl tu s ním vězněn i vnuk Jindřich.
Kolbenovy neměli rádi nacisté ani komunisté
Po návratu z koncentračního tábora Kolbenovi zjistili, že jeden z amerických náletů na Prahu podnik těžce poškodil. Rodina továrníků však fabriku rychle obnovila, ale ještě rychleji o ni při znárodnění přišla.
Přesto se Jindřich Kolben dokázal prosadil i v komunistickém Československu - stal se předním odborníkem na letecké motory. V září 1968 však emigroval do německého Mnichova, kde dodnes žije.
Do Prahy se pravidelně vrací. "Od té doby, co sem od roku 1990 jezdíme, tak naše duše jásá. Praha je pro nás důkazem zlepšení života všech lidí tady a úplného přerodu z toho šedého komunismu, kterým jsme velice trpěli. Úplně jinak se tu dýchá," raduje se Kolben, dnes penzista, který stále mluví perfektní češtinou a jehož rodině se po roce 1989 dostalo satisfakce.
Jejich jméno nese stanice metra trasy B a ulice ve Vysočanech, která se dřív paradoxně jmenovala po Juliu Fučíkovi.
Čestné občanství zrušené nacisty vrátila Emilu Kolbenovi rodná obec Stránčice. U příležitosti 110. výročí založení ČKD mu byla odhalena i pamětní deska na vysočanské radnici a jeho vnuku Jindřichovi udělila radnice Prahy 9 čestné občanství.
Továrna už jeho rodině dávno nepatří a patřit ani nebude. Jediné, co se Kolbenovým vrátilo zpět, je část vily na Vinohradech. Toť vše...
Z továrníků statkáři
A co Daňkovi, jejichž jméno bude navždy spojeno s rodinou Kolbenovou, byť se oba pravděpodobně nikdy ani nepotkali?
Potomkům Vincence nebo též Čeňka Daňka, úspěšného konstruktéra strojů, se ze zisku fabriky podařilo postupně zakoupit několik prosperujících panství v okolí Prahy.
Druhá světová válka osud rodiny Daňkových rozdělila, zatímco jeden z vnuků, Oskar, se horlivě přihlásil k německé národnosti a veškerý majetek mu byl zkonfiskován, potomci druhého z vnuků, Vincence, už opět spravují část rodinného majetku v okolí Benešova.
