Jak se válčilo v Bílém domě

  • 82
Bylo ráno 19. března, jen několik hodin před vypršením ultimáta prezidenta Bushe Saddámu Husajnovi, aby odešel z Iráku. Prezident Bush se právě dotazoval své válečné rady na jakékoli výhrady k válečnému plánu. Když neuslyšel žádné, vydal povel "provést" generálovi Tommy R. Franksovi.

Ten jen zasalutoval vzadu na blikající videoobrazovce ze svého generálního štábu v Kataru. Ale přesto bylo v Bílém domě ten den cítit úzkost, jak vzpomínají účastníci. "V pracovně jste mohli slyšet upadnout špendlík," říká vysoký činitel administrativy, který tam byl. "Po několik minut bylo ticho."

Pak se někdejší voják, který se stal diplomatem, ministr zahraničí Colin T. Powell, natáhl, aby dosáhl na prezidentovu ruku. Bylo to gesto podpory, ale zrodilo se snad z pochopení, že rizika stojící přede všemi jsou mimo zkušenosti prezidenta.

Uplynulých 25 dnů patřilo k nejvypjatějším a nejbouřlivějším v Bílém domě za Bushe juniora. Bílý dům, který ctí řád, musel reagovat na válečný chaos a scénář, který se stále měnil. Písečné bouře, nečekaný odpor nepřítele a slovní granáty vrhané na válečný plán generály usídlenými v pohodlných křeslech občas nutily Bílý dům k defenzivnímu přikrčení.

Rutina navzdory válce
I když to byla druhá Bushova válka ve dvou letech, byla oproti Afghánistánu odlišná ve všech ohledech. Byla vybojována přes námitky hlasité menšiny Američanů a mnoha spojenců. Měla prvky rodinného psychodramatu, když druhý prezident Bush dokončoval dílo, které zůstalo nedokončené jeho otcem.

Prezident George Bush se držel rutiny a pořádku, a to i přes chaos, který se valil z televizní obrazovky: nejdříve brífink v 6 hodin ráno, schůze válečné rady, denní práce, pravidelná modlitba, včas do postele, víkendy v Camp Davidu.

Jeho cesty se omezovaly na vojenské základny, kde mohl shromáždit vojáky a uklidňovat jejich rodiny, a na cestu do Severního Irska na podporu svého nejvěrnějšího spojence, britského premiéra Tonyho Blaira.

Minulou středu, když vyšel Bush po setkání se slovenským prezidentem z Oválné pracovny a přihlížel v televizi, jak Iráčané vláčí Husajnovu sochu ulicemi, se zdálo, že válečná rutina je přerušena. "Sundali to dolů," vykřikl Bush. Jeden z jeho pomocníků poznamenal: "Věděl, že to není konec, ale mohl poprvé vidět začátek konce."

Změny plánů i tónu
Válečný plán, který pan Bush schválil ráno 19. března, zůstal nedotčen asi šest hodin. Brzo odpoledně se George J. Tenet, ředitel výzvědné služby, dověděl od iráckého špiona senzační informaci: večer se sejde v Bagdádu celé Husajnovo vedení.

V 19.12, tři minuty před tím, co generál Franks označil jako nejzazší termín pro rozhodnutí, Bush rozhodl, že za pokus to stojí. "Jdeme do toho," řekl prezident podle jednoho z přítomných. A bombardéry vyletěly na Bagdád.

Neděle 22. března se stala pro Bushe velmi špatným dnem v průběhu války a předznamenala další dny. Onu neděli jej brzy ráno probudili v Camp Davidu a informovali ho, že v městě Násiríja byli zřejmě zajati američtí vojáci a že mezi zajatci je i žena, Shoshana N. Johnsonová.

"To ho znepokojilo," řekl Roland Betts, jeden z Bushových přátel ještě z univerzity. Johnsonová byla zachráněna o víkendu. Následující středu, když už letěl na Floridu přednést projev, škrtl Bush ze svých poznámek, že bitevní plán předstihl rozpis.

V pátek přinesly první stránky novin výbušné poznámky učiněné v Iráku velitelem sil pozemního vojska v Perském zálivu generálem Williamem S. Wallacem. "Nepřítel, se kterým bojujeme, je trochu jiný než ten, proti němuž jsme vedli válečné hry," řekl generál. Jeho tvrzení bylo široce interpretováno jako podpora kritiky, že Rumsfeld ignoroval varování generálů a že nemají dost vojáků.

Bílý dům přešel do útoku. Bush byl těmito poznámkami znepokojen, a jak řekl jeden činitel, považoval všechny ty otázky o pomalém či pozdrženém postupu za pošetilé a malicherné. "Neupravujeme plány podle novinových článků," prohlásil Bush na setkání s veterány.

Obrat k lepšímu
Pak nastal další obrat. Po jedenácti dnech války mohl Bush ve Filadelfii před nadšenými členy Pobřežní stráže prohlásit, že "Den po dni se blížíme k Bagdádu, den po dni se blížíme k vítězství." A další den přišla jiná zpráva. Ministr Rumsfeld zavolal prezidentovi, že zajatá svobodnice Jessica Lynchová byla bezpečně vysvobozena z nemocnice v Násiríji. "To je skvělé," zvolal prezident.

Bushovo vedení války v prvních třech týdnech bylo významně ovlivněno pokusy napravit chyby, jichž se dopustil jeho otec po první válce v Zálivu. Také se otevřeně distancoval od otcova rozhodnutí vyhnout se svržení Husajna. Nynější prezident ukazuje tvrdší, jednostrannější kurz než jeho otec: starší Bush chtěl obnovit světový řád, zatímco mladší chce svět přeorganizovat.

Když Bush mluvil minulý týden na tiskové konferenci s Blairem, zdálo se, že kritizuje přístup svého otce, který před dvanácti lety podněcoval Iráčany k povstání proti Husajnovi a potom nechal povstalce na holičkách a bez podpory.

Druhé Bushově administrativě, jak naznačil, může irácký lid věřit, že svou práci na rozdíl od té první dokončí. "To jsou lidé na jihu Iráku, kteří byli zrazeni, mučeni. A těm bylo řečeno, že budou svobodní, a oni riskovali a poté byli úplně zadupáni do země iráckým režimem," řekl Bush.

"Byli skeptičtí, byli cyničtí, pochybovali. Nyní již věří a začínají chápat, že máme pravdu." Ani minulou neděli si Bush nemohl pomoci, aby nepřipomněl reportérům, že Irák nebude přebudován za den. "Víte, je to zábavné," řekl. "Socha padne ve středu a v titulcích čtete: Ó, takový nepořádek! Je to situace, která je chaotická, protože Saddám vytvořil podmínky pro chaos. Vytvořil podmínky strachu a nenávisti. A potrvá nějaký čas, než se země stabilizuje."


Video