Městečko Signagi leží na východě Gruzie, ve vinařském regionu Kacheti. Je nádherně položené, z téměř osmi set metrů nad mořem shlíží na zelené údolí Alazani, za nímž se zvedají vrcholy Kavkazu.
Patří k nejmenším městům v zemi. Podle posledních údajů má jen něco přes 2500 obyvatel, ale v průvodcích zaujímá bezpečné místo. "Jezdí sem spousta turistů. Měli jsme tu Němce, Angličany, Izraelce, Poláky...," vypočítává paní Manana.
Zaměstnání nemá, a tak si na živobytí vydělává pronájmem pokojů ve svém domě. V obývacím pokoji stojí rozladěné pianino, v ložnicích jsou měkké postele s povlečením jako u babičky.
"Celé dny teď trávím utíráním prachu," vzdychá Manana. Není divu. Signagi totiž prochází kompletní rekonstrukcí. Vskutku kompletní. Připomíná to situaci, kdy malé dítě dostane za úkol uklidit si pokoj: vytahá všechno najednou, vytvoří chaos nepopsatelných rozměrů a pak se teprve pustí do úklidu.
V Signagi už za pár posledních měsíců stačili nablýskat celé centrum. Domy na hlavním náměstí a v přilehlých ulicích září novotou, mají barevné fasády. Ulice jsou pečlivě vydlážděné a uprostřed toho všeho se vyjímá kašna s jelenem, jemuž cáká voda z paroží.
Mysleli tu na všechno. Vedle opraveného dětského hřiště najdete "fast-food" neboli stánek, v němž unavený muž ve středních letech prodává téměř mraženou coca-colu a tradiční kavkazské chačapuri, pochoutku z těsta a slaného sýru.
Když si jdete do banky vyměnit peníze, snadno nabudete dojmu, že i ty paní za přepážkami jsou tak nějak nové. A místní policisté - a policistky - v nažehlených uniformách amerického střihu obhlížejí náměstí ze hřbetů koní.
Jak působivé, když jen o pár metrů dál spatříte pečlivě vyleštěnou bustu Josefa Visarionoviče Džugašviliho. Ano, Stalina. Nejslavnějšího gruzínského rodáka, který se do dějin zapsal systematickým ničením lidských životů a po jehož panování v Sovětském svazu zůstaly miliony mrtvých.
Přijede prezident
Signagi opravami žije. "Jak se jmenuje? Jo, Sarkozy," usmívá se paní Manana. "Tak ten sem přijede v říjnu," tvrdí. Třicátník David, který jako spousta dalších mužů posedává na náměstí a horký den si zpříjemňuje pivem z fast-foodu, je ale jiného názoru.
"Nic takového jsem neslyšel," říká. "Celé se to tu opravuje kvůli velkému vinařskému festivalu, co má být na podzim." Kde se vzaly peníze na tak mohutnou rekonstrukci, nemá ponětí. "To tady neví nikdo. Prostě najednou přišly," krčí rameny David.
Ovšem vysvětlení by tu bylo. Na Signagi se vztahuje velký rekonstrukční projekt, který rozjela prozápadní gruzínská vláda a spolufinancují ho mezinárodní organizace. Účelem je využít všeho, co region nabízí, a zatraktivnit ho pro turisty.
Což se nejspíš daří. Signagi je vyhlášené nejen vinařstvím, ale také tradiční výrobou koberců. Je obehnané zachovalými hradbami, což mu dodává historickou atmosféru. Když tu bude dost ubytovacích kapacit, má městečko šanci vydělat na turismu slušné peníze.
Zda sem na podzim opravdu zavítá první Francouz, je asi vedlejší. Pravdou je, že když byl gruzínský prezident v polovině června na návštěvě v Paříži, Nicolase Sarkozyho do své země pozval. "Francouzská strana pozvání přijala, ale datum návštěvy zatím neupřesnila," uvedla nedávno gruzínská státní televize.
Jen co by tomu Sarkozy řekl, kdyby nahlédl za nablýskanou fasádu některého z opravených domů a uzřel, že uvnitř, v místnostech i na dvoře, je nepořádek jako po zemětřesení... Nabízí se srovnání s Potěmkinovou vesnicí. Ale třeba bude úprava vnitřků druhou fází té kompletní obnovy.
