Při příležitosti desátého výročí zániku Československa odvysílala 13. prosince 2002 Česká televize dokument Tenkrát 2 - Šance pro Slovensko. Na otázku, zda si většina Slováků v letech 1990 - 1992 přála samostatný stát, odpověděl tehdejší předseda Slovenské národní rady (SNR) František Mikloško: „Bola tu vnútorná rozpoltenosť. Ľudia na jednej strane chceli zachovať spoločný štát, ale súčasne chceli vyhlásiť [SLOVENSKÚ] zvrchovanosť.“
Většina Slováků skutečně toužila po „společném státě s Čechy“, který by současně splňoval výhody státu společného i samostatného. Po listopadu 1989 se rychle ukázalo, že rámec federace je pro Slováky úzký. Nesplněny zůstaly totiž dva hlavní požadavky: aby Slováci nebyli v zahraničí považováni ani za Čechy, ani za Čechoslováky a aby se o slovenských záležitostech rozhodovalo výhradně na Slovensku.
Paralelní revoluce
Sociologové potvrzují, že v Československu již před rokem 1989 existovaly dvě oddělené společnosti, jejichž vzájemná komunikace sice existovala, avšak nebyla rozsáhlá. Existence dvou societ také způsobovala, že se zde v letech normalizace vytvořila samostatná česká a slovenská opoziční hnutí, která sice vzájemně spolupracovala, avšak nesjednotila se.
Existence dvou společností a dvou opozičních center se projevila i v listopadu 1989. Fakticky paralelně proběhly dvě revoluce mající svá centra - jedno v Bratislavě, druhé v Praze. Proto také v Československu existovala dvě demokratická hnutí - Občanské fórum (OF) a Verejnosť proti násiliu (VPN). A i když spolupracovala, konflikt byl otázkou času. Spory o název státu na jaře 1990, známé jako „pomlčková válka“, byly logickým odrazem vzájemně inkompatibilních koncepcí: české, která chápala společný stát jako jeden stát (Československo), a slovenské, která jej chápala jako unii dvou států (Česko-Slovensko).
Období 1990-1992 bylo vyplněno řadou slovensko-českých jednání. Češi usilovali zajistit společným orgánům alespoň minimum pravomocí umožňujících fungování státu. Slovenská reprezentace přistupovala k jednáním jako k dohodě dvou v podstatě samostatných a svrchovaných republik, které dobrovolně přenechávají část svých pravomocí společným orgánům. Česko-Slovensko ve slovenském pojetí mělo být vlastně jakousi evropskou miniunií.
Přesuny politických sil
Koncem května 1992 byla zahájena předvolební kampaň k druhým svobodným volbám. Favority voleb se stala v České republice ODS, vystupující s heslem: Buď funkční federace, anebo pokojné rozdělení Československa na dva samostatné státy. Na Slovensku bylo favoritem Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) Vladimíra Mečiara - to požadovalo „svrchovanost a mezinárodněprávní subjektivitu pro Slovensko“. Jinak řečeno: HZDS vydávalo konfederaci za společný stát, jenž ve skutečnosti konfederací není; navíc ignorovalo fakt, že všechny hlavní české politické strany toto řešení odmítly. Češi totiž oprávněně chápali konfederaci jako útvar, který by jim kromě problémů nic nepřinesl a nakonec by se beztak rozpadl. Avšak program HZDS byl pro mnoho Slováků přitažlivý právě proto, že (byť jen zdánlivě) nabízel nesplnitelný sen: mít současně stát společný i samostatný. Stoupenci samostatného Slovenska odevzdali svůj hlas Slovenské národní straně (SNS), která otevřeně vystupovala s programem samostatnosti.
Volby do Federálního shromáždění (FS), které se skládalo ze Sněmovny lidu a Sněmovny národů, a obou národních rad, které se uskutečnily v červnu 1992, přinesly v České republice vítězství ODS, jež se spojila s malou Křesťanskodemokratickou stranou (KDS). Na Slovensku zvítězilo HZDS. Do parlamentu se nedostali dosavadní hegemoni české a slovenské scény: Občanské hnutí, vzniklé z OF, a VPN, přejmenovaná na Občansko-demokratickou unii (ODÚ).
Hotovo jest
Sedmého června prezident Havel pověřil Václava Klause sestavením federální vlády. Problémem byla existence tzv. zákazu majorizace, tedy oddělené hlasování českých a slovenských poslanců ve Sněmovně národů. Při existenci zákazu majorizace totiž nemohl Klaus sestavit vládu bez nejsilnější politické strany na Slovensku, tedy HZDS.
Osmého června se představitelé ODS a HZDS sešli v Brně. Slovenská strana předložila návrh konfederace předpokládající vytvoření paritně složených výborů pro řešení či spíše koordinaci společných záležitostí. Představitelé ODS označili návrh za nepřijatelný, protože ústřední vláda by nesla před cizinou za vývoj na Slovensku odpovědnost, aniž by na něj měla vliv. Konfederace s dvěma emisními bankami by kromě toho mohla vyvolat inflaci a ekonomický chaos.
Občanští demokraté se nicméně ještě nevzdávali naděje na dosažení kompromisu. Další jednání se konala 11. a 17. června v Praze. Zde Klaus zjistil, že federace je neudržitelná. Mečiar účast ve federální vládě odmítl a oznámil, že se stane slovenským premiérem. Klaus se rozhodl odmítnout funkci federálního premiéra a stát se předsedou české vlády. Oba politici se dohodli na sestavení redukované federální vlády s omezeným časovým mandátem. Federální kabinet Jana Stráského neměl možnost do dění zasahovat: byl sborem delegátů vykonávajících mandát národních vlád, do nichž se přesunula hlavní agenda.
Ke konečnému rozhodnutí o zániku ČSFR došlo 19. června na jednání v Bratislavě: ve společném prohlášení ODS potvrdila své stanovisko, že nepovažuje konfederaci za společný stát a dává přednost dvěma zcela samostatným státům.
Stát zůstal bez prezidenta, protože HZDS odmítlo podpořit Václava Havla na další funkční období. 26. srpna Klaus s Mečiarem v Brně dojednali harmonogram postupu při rozdělení ČSFR a 1. září 1992 Slovenská národní rada schválila Ústavu Slovenské republiky, která byla koncipována jako ústava zcela samostatného státu.
Zaskočený Mečiar
Razantní postup ODS Mečiara překvapil, protože HZDS s úplným rozdělením státu zatím nepočítalo. Snažilo se jej zbrzdit, aby se Slovensko mohlo lépe připravit. 28. září mezi Klausem a Mečiarem došlo k roztržce na zasedání Rady obrany státu.
Příčinou byl Mečiarův nesouhlas s návrhem zákona o dělení majetku federace. Mečiar jednání opustil. Současně proběhlo jednání české a slovenské opozice, která se stále ještě dožadovala referenda, s předsedou Federálního shromáždění Michalem Kováčem (HZDS) o myšlence unie. Do čela opozice se postavila ČSSD. Část klubu HZDS byla ochotna návrh o unii podpořit. To znamenalo, že připravovaný návrh ústavního zákona o zániku federace nemá ve slovenské části Sněmovny národů zajištěnu kvalifikovanou třípětinovou většinu.
Hlasování o vládním návrhu ústavního zákona o způsobu zániku federace se uskutečnilo 1. října a FS návrh skutečně neschválilo, neboť poslanci HZDS pro něj nehlasovali jednotně. Toho využil poslanec za ČSSD Miloš Zeman k prosazení usnesení o ustavení komise pro přípravu přeměny federace v česko-slovenskou unii. Návrh usnesení podpořili i někteří poslanci HZDS.
Na zasedání české vlády 3. října Václav Klaus prohlásil, že pro Občanské demokraty je unie nepřijatelná a HZDS to dobře ví. Tři dny poté se delegace obou stran sešly v Jihlavě. Klaus žádal od HZDS podpis závazku, že bude souhlasit s úplným rozdělením ČSFR. Mečiar nakonec s podpisem závazku souhlasil.
Závěrečný boj
Nový návrh ústavního zákona o zániku federace se dostal na jednání Federálního shromáždění 18. listopadu. Předpokládal prostě, že uplynutím 31. prosince 1992 ČSFR zanikne. Poslanci ODS a HZDS se svými spojenci však netvořili potřebnou ústavní většinu ani v jedné sněmovně a nemohli sami zákon prosadit. Bylo důležité, jak se k návrhu postaví opozice. Sociálnědemokratický poslanec Ivan Fišera, podporován ostatními opozičními stranami, předložil pozměňovací návrh, podle něhož by nabyl ústavní zákon platnosti jen tehdy, pokud by byl alespoň v jedné republice schválen v referendu. V opačném případě mělo být FS rozpuštěno a vypsány nové volby. Fišerův návrh vládní většina zamítla.
Návrh ústavního zákona o zániku federace byl nakonec přijat pouze ve Sněmovně lidu, a proto bylo nařízeno dohodovací řízení mezi oběma sněmovnami. 25. listopadu dohodovací výbor předložil kompromisní návrh, podle něhož měl ústavní zákon o zániku ČSFR nabýt platnosti tehdy, pokud bude alespoň v jedné republice schválen referendem nebo pokud bude ratifikován ústavními zákony národních rad. Kompromisní návrh při hlasování neprošel v české části Sněmovny národů. Návrh dohodovacího výboru vláda odmítla.
Po neúspěšném hlasování měli na nátlak vlády poslanci hlasovat již jen o návrhu na zánik ČSFR bez referenda, přičemž pro případ, že by návrh nebyl přijat, hodlaly vládní strany obou republik ukončit existenci federace společnou deklarací obou národních rad. K jejímu přijetí totiž stačila prostá většina a tou obě vlády ve svých národních radách disponovaly. Tento postup nakonec nebyl nutný. Po intenzivním lobbování mezi opozičními poslanci se podařilo původní návrh ústavního zákona o zániku ČSFR nejtěsnější většinou schválit i v obou částech Sněmovny národů.
Referendum k ničemu
Opakované výzkumy veřejného mínění v letech 1990-1992 ukázaly, že většina občanů obou republik byla pro zachování společného státu. Toto konstatování však znamená jen tolik, že většina v obou republikách byla proti úplnému rozdělení. Jinak tento výsledek nedával žádnou možnost Československo reálně udržet, protože mezi Čechy a Slováky nebylo možno dosáhnout konsenzu o tom, jak by tento společný stát měl vypadat. Na tom nemohlo žádné referendum nic změnit.
