"Ještě jsme se nedostali do stadia, že bychom si mohli říct: Vše, co jsme mohli udělat, je hotové, a teď už holt musíme čekat, jestli nám pomůže náhoda," upřesňuje policejní radová Jiřina Urbanová.
"Stoprocentně jsme nevyloučili ani to, zda s pachateli spolupracovala posádka." Tu lupiči ani neodzbrojili a s vozem, který má mít řadu zabezpečovacích systémů, z místa přepadení bez problémů odjeli.
Detektivové zatím vyslechli více než tři stovky svědků a jediná jasná věc je podle nich ta, že šlo o profesionály. Nasvědčuje tomu to, s jakou precizností za sebou zametli stopy - například zapálili osobní vůz Golf, do něhož z obrněné dodávky na okraji Prahy přesedli.
"Způsob provedení svědčí o tom, že to dělali se znalostí věci," poznamenává Urbanová. Jeví se to vždycky stejně: neznámí zločinci přepadnou banku a druhý den o tom píšou všechny noviny. Ale pak se měsíce nic neděje a policejní mluvčí odbývají dotazy žurnalistů slovem "Vyšetřujeme".
Co se za tímhle slovíčkem skrývá? Nic extra, říkají policejní šéfové, desítky kriminalistů z vyšetřovacího týmu dělají jen to, co ve stovkách obdobně závažných případů předtím. Do detailů takového vyšetřování však policisté zasvěcovat veřejnost příliš nechtějí, noviny čtou i zločinci.
Když 28. ledna 1998 vyloupila dvojice mužů v Praze 10 pobočku Komerční banky, dovedla policisty k pachatelům rutina. V autě, jež pachatelé odstavili, našli brokovnici.
"Tenkrát jsme přesně vystopovali, jak se zbraň dostala až k pachateli. Ze Švýcarska ji prodali do Rakouska a pak ilegálně do Čech," poodhaluje zákulisí policejní práce Igor Kuchař, šéf prvního odboru pražské kriminální policie. Zatčení lupičů ovšem předcházely hodiny a hodiny sbírání informací, ověřování, vyhodnocování.
Brutální loupežné přepadení, hlásí operační důstojník linky 158. Speciální výjezdová skupina složená z kriminalistů, policistů kovaných v právních předpisech a techniků je na místě činu za pár minut.
Sbírá nábojnice, vlasy, které mohou patřit pachatelům, kusy hlíny z pneumatik aut, pachové stopy, otisky prstů a bot. "Tým v té době pracuje nonstop. Dokud neseberou všechny stopy, neodjedou. Obecně ale říkáme, že maximum stop lze zajistit do osmačtyřiceti hodin," popisuje Kuchař.
V první hodinách a dnech na případě pracují stovky policistů. Jak na místě činu, tak v centrále, kde projíždějí databáze či ze známých recidivistů tipují okruh možných pachatelů. A co když je vážné podezření, že zločinci chtějí zmizet v cizině?
Jejich popis okamžitě putuje na hraniční přechody a detektivové klidně stopnou i letadlo na startovací ploše. Tak jako letos v srpnu, kdy neznámý zabiják v centru Prahy zastřelil izraelského mafiánského bosse. Na palubě pravidelné linky Praha - Izrael, která odlétala pár hodin po činu, se však vrah nenašel.
Vyšetřovací tým se začne smrskávat, jakmile policisté vyslechnou všechny možné svědky. A to jsou někdy stovky lidí. Obyvatelé okolních domů, příbuzní obětí, cestující v autobuse, který v inkriminovaný okamžik projížděl kolem.
"Pak už ten tým nemusí být příliš početný. Stačí, když jeho členové umějí využívat služeb ostatních policejních oddělení," naznačuje policistka Urbanová.
Pro policisty není nic lepšího, než když někdo ze svědků zahlédne tvář pachatele. Sestaví se přibližný portrét, takzvaný identikit.
Někdy však nestačí ani fotografie. Nemaskovaný obličej Petra Balinta, jenž loni v Praze vyloupil šest sázkových kanceláří, dokonale nasnímala průmyslová kamera. Kdo je ten mladík? přemýšleli osm měsíců detektivové. Jeho fotku přitom už dávno zveřejnili v médiích.
"Jenomže jenom v regionálních. Jak jsem to zjistil, znovu jsme žádali o zveřejnění, tentokrát celostátní média. Hned ten den volal manželský pár ze severní Moravy s tím, že poznal svého syna," vzpomíná Kuchař.
A co když si pachatele nikdo nevšiml, chybějí stopy a případ se jeví jako neřešitelný? Statisticky vzato, stává se z živé kauzy kriminalistický pomníček už následující rok.
Detektivové jej však z hlavy nadobro nepouštějí. "Dokonalý zločin prostě neexistuje," říká policista Kuchař. "Jen nám to někdy trvá delší dobu."
Třeba dva a půl roku, jako v případě "vinohradského řezníka". Na začátku měli detektivové jen rozřezané tělo neznámého muže. Podle lékařských zásahů v chrupu usoudili, že šlo o občana bývalé SSSR, a opakovaně žádali o pomoc kolegy z jednotlivých postsovětských republik.
Až po dvou letech měli na stole výsledek - jméno oběti. Z kontaktů, které zavražděný kyrgyzský podnikatel Sergej Ovčinikov udržoval s rodinou, pak vyčetli i jméno vraha.
"Tu mozaiku jsme ze střípků informací skládali dlouho, ale nakonec to do sebe dokonale zapadlo," říká šéf pražské mordparty Milan Jindrák.
