Proto pro ženu s dětmi je často nemožné získat práci. Nepomůže ani vzdělání a praxe.
Žena s dětmi je pro dnešní uspěchanou dobu s akcentem na maximalizaci zisku nenormálním jevem. Nenormálním se ovšem stane po pár desítkách let skutečnost, že budeme zemí starých a bezmocných lidí. Bude to mít kromě vážných ekonomických důsledků i důsledky sociologické. Staří lidé mohou být pak vnímáni jako nepřátelé, na něž mladší budou muset pracovat. Politikové tento trend od roku 1989 pouze evidují a nečiní nic pro jeho změnu. Připravují nás na skutečnost, že našimi zachránci se stanou Ukrajinci, Bulhaři a další národy.
Potřebnější, než uvažovat o cizincích, nákladech a problémech s jejich začleněním do společnosti, je lépe nabídnout českým ženám takové podmínky, že mít děti nebude společenským trestem. Hlavní pomocí nejsou zvýšené přídavky, porodné a roční slevy na dani. Musí být motivováni především zaměstnavatelé. Aby žena s dětmi získala ve společnosti a v rodině kredit, nemůže být díky dětem diskriminovaná.
Ženy starající se o rodinu, přistupují k rodinným i pracovním činnostem pečlivěji, než mnozí muži. Zaměstnavatel ale dává zpravidla přednost stejně starému muži, má-li se rozhodnout, koho přijme do pracovního procesu.
| Jak chtějí zvýšit porodnost strany - čtěte ZDE |
Byl-li by zaměstnavatel motivován tím, že by za zaměstnanou ženu pečující o jedno dítě do deseti let věku, nemusel odvádět např. 50% sociálního a zdravotního pojistného a tuto povinnost by na sebe převzal stát, mohl by být výrazně motivován ve prospěch přijetí i této ženy do pracovního poměru.
U ženy s péčí o více než jedno dítě by pak byl zaměstnavatel zproštěn odvodu zcela. Zaměstnavatel by pak rád takovou ženu zaměstnal, vyhovovala-li by mu i po stránce profesní.
Tato podpora žen s dětmi by navíc ženy motivovala i k vlastnímu rozvoji, protože by se nejednalo o automaticky poskytnutou výhodu, ale o uplatnění se na trhu práce podle kvalifikace ve stejné skupině žen. Každá žena, která by uvažovala o založení rodiny, by pak věděla, že na trhu práce bude mít vyšší šanci práci získat a své děti uživit. Kredit mateřství a rodiny by tak již nemusel být snižován na pocit, že za děti je potřeba si vytrpět své.
Dětské přídavky a další formy finanční podpory nemají s motivací zaměstnavatelů nic společného, mohou rozhodnutí mít děti ovlivňovat pouze okrajově.
Pro mladé rodiny je primární mít zajištěno bydlení. To se dá zaplatit pouze z pravidelného příjmu a bude-li mít i žena s malými dětmi větší šanci práci získat, nebude se obávat děti mít a její příjem do domácnosti umožní pořízení a splácení hypotéky nebo stavebního spoření, bez nichž je vlastní bydlení pro běžného mladého člověka nemožné.
Předpokládejme, že je dnes půl miliónu dětí ve věku od tří, čtyř let až do deseti let, jejichž matka by už mohla nastoupit do práce. Z těchto dětí se může dvě stě až čtyři sta tisíc matek starat o jedno, či více dětí. Získal-li by zaměstnavatel úlevu na ženu s dětmi dva až čtyři tisíce korun měsíčně, jednalo by se ročně o deset až patnáct miliard korun. S přihlédnutím k tomu, že všechny ženy by jistě do práce neměly zájem nastoupit a navíc mnoho nezaměstnaných žen s dětmi pobírá podporu v nezaměstnanosti a sociální dávky, lze proto výslednou částku výrazně snížit a jistě by nepřekročila hranici deseti miliard korun ročně.
Porovnáme-li, kolik vydává stát za splátky a úroky dluhů, za nezdařené privatizace, za nefunkčnost státní správy a právního systému, za chyby svých úředníků, je částka kolem deseti miliard korun částkou vynaloženou maximálně efektivně.
