Podle Metcalfa, kterého citovala britská BBC, se výraz "OK" prosadil jak díky psané, tak i mluvené podobě. Výslovnost 'ou-kej' i 'o-ká' je dostatečně odlišná od jiných slov, takže je v konverzaci dobře postřehnutelná. Stejně tak psané 'OK' je natolik výrazné, že si ho v delším textu nelze nevšimnout.
"OK" v dalších jazycíchJazyk amerických domorodců Choctaw: Okeh (Je to tak) |
To jsou některé důvody, proč se výraz uchytil. A protože to platí pro všechny jazyky, nebrání se jeho používání nikde na světě. Běžně přitom v jazyce zdomácní jen slova podobná těm, která už v řeči jsou.
V novinách poprvé v roce 1839
A kde se "OK" objevilo poprvé? Metcalf ve svém bádání dospěl až do 30. let 19. století. Bostonští novináři si tehdy velmi oblíbili nejrůznější a mnohdy až neuvěřitelné zkratky. "OK" se poprvé objevilo na druhé stránce listu Boston Morning Post 23. března 1839. Uprostřed dlouhého odstavce značka "o.k." značila, že je text bez chyby.
V textech se ale objevovalo například také "WOOOFC" ve významu "with one of our first citizens" (s jedním z našich prvních občanů). Všechny takové shluky písmenek ale nakonec zapadly. Až na "OK".
Na popularitě tohoto výrazu přidaly i prezidentské volby v roce 1840. Podle jedné z historek neuměl tehdejší prezident správně hláskovat a všechny dokumenty značil "OK" v domnění, že je to správná zkratka slov "all correct". Foneticky by to tak totiž doopravdy bylo.
Postupně se pak "OK" ve smyslu "v pořádku" začalo užívat víc a víc. Největší rozvoj zaznamenalo ve 20. století, kdy definitivně zdomácnělo v angličtině i v dalších jazycích.
Důvod je prostý. Ne, že by do té doby chyběl odpovídající výraz, "OK" je ale naprosto neutrální, všiml si Metcalf a doložil to na ukázkové konverzaci. Odpověď "OK" na otázku, jestli se sejdeme odpoledne, je mnohem méně emocionální než třeba "No jasně!" nebo "Když chceš..."
