Poslední události nám nabízejí ještě jeden závěr, který je sice na první pohled méně zjevný, ale ve skutečnosti je ještě mnohem důležitější: Obamovy ambice se neomezují na vyvrácení kořene islámského terorismu, a dokonce ani na zajištění míru na Středním východě ne.
Obamovi jde ještě o mnohem více
Rozmachují se až k naprostému přebudování globálního řádu. Obamův vzrušující pokus sblížit se s islámským světem byl jen poslední v řadě takových průlomů tohoto pozoruhodného prezidenta Spojených států.
Nové americké sbližování s Čínou (dnešní "nastupující" mocností, která z finančních lapálií světa vychází jako velký vítěz) si nepochybně vynutila hospodářská krize. Žádná taková okolnost nepobízela k "restartu" vztahů s Ruskem, cestám k zahlazení šarvátek s Latinskou Amerikou a Tureckem ani ke snahám oslovit Írán. To jsou všechno výsledky záměrné politiky.
Unilaterální okamžik pominul. USA prožily několik krátkých let v postavení hypervelmoci a ani Americe, ani světu to nepřineslo mnoho dobrého. Teď nám Obama před očima posouvá USA ve středu sítě globálních bilaterálních vztahů – hospodářský vztah "G-2" s Čínou, jaderná vazba s Ruskem a teď vztah vzájemného respektu a spolupráce s muslimským světem.
Obama jako by vytvářel nový "Vennův diagram". (Tento diagram je tvořen uzavřenou křivkou, kdy jsou některé body uvnitř a jiné venku. Body uvnitř do množiny patří a ty vně nikoli. - Pozn red.)
Obama umisťuje USA do středobodu, kde se překrývají všechny různé elipsy. První mezi rovnými, nepostradatelný stát.
A co na to nakonec řekne Evropa?
Člověk se může ptát: kde se tím ocitá Evropa? Evropané si uvykli na představu, že základem mezinárodního řádu je transatlantický vztah. Po nesnadných Bushových letech Obama dle očekávání usiluje také o obrodu transatlantického souladu, v dubnu navštívil Evropu a i jí podal ruku partnerství.
Evropa se však Obamovi za jeho snažení odvděčila chabě, ať už co se týče pomoci v Afghánistánu či podpory při stimulaci celosvětového hospodářství. Pokud Obama kvůli této vlažné evropské reakci nemohl spát, nijak to nedal najevo. V Obamově novém světovém řádu nejsou transatlantické vztahy základem, ale jen jednou z elips Vennova diagramu – tak významná či nevýznamná, jak se Evropané sami rozhodnou.
Až nad tím budou Evropané přemítat, měli by rovněž uvažovat nad tím, co by káhirský projev mohl znamenat pro jejich postavení na Středním východě. Evropané už dlouho ve svém srdci chovají přesvědčení, že staletí dějin a geografické skutečnosti, o novodobějších modelech přistěhovalectví ani nemluvě, jim vůči islámskému světu zajišťují určitý zvláštní vztah. Ten je sice často napjatý a občas krvavý, ale je založený na hluboké vzájemné znalosti. V evropských očích Američanům takové vytříbené porozumění chybí, nezřídka nemají zájem si jej osvojit a domnívají se, že půdu kolem Izraele a za ním obývají převážně nenasytní ropní šejkové a nebezpeční náboženští fanatici.
Pravdy a karikatura
Tento evropský náhled má v sobě zrnko pravdy jako každá karikatura. A třebaže Evropané bědují, že reálnou moc na Středním východě dal osud do rukou jejich neotesaných bratranců, daří se jim tam velice dobře, nejen v oblasti obchodu, prostě proto, že nejsou Američané. Když teď slyšeli Obamu v Káhiře, budou si muset položit otázku, zda nejde o další aspekt fungování světa a postavení Evropy v něm, který se co nevidět změní.
Byla to výtečná řeč a Evropané jí patřičně zatleskali; ale nepřeslechněte sílící šum úzkosti z toho, že si ten smělý mladý prezident USA přivlastnil další oděv z šatníku Evropy.
© Project Syndicate, 2009.
