"Jako otec vylučuji, že by to byla nějaká připravovaná bestiální a sériová záležitost," uvažoval pro novináře nahlas otec sériového "nemocničního" vraha Petra Zelenky.
"Jsem přesvědčen, že je tam faktor psychického selhání nebo momentu, který nastartoval tuto strašnou situaci, která vyústila v úmrtí v osmi rodinách," vysvětlil.
Nedokáže - a já to proboha neodsuzuju, vždyť je to jeho otec - akceptovat, že jeho syn vzal osmi lidem život. Je to prostě moc, nevyrovná se s tím.
Poddůstojník americké námořní pěchoty byl obviněn z třinácti vražd neozbrojených civilistů v irácké Hadíse. Spolu s dalšími vojáky postříleli hlouček lidí. Podle jeho obhájce se nejednalo o předem připravený zločin, ale o čin, který přinesl život.
Nejsme se smrtí a zabíjením vyrovnáni do té míry, že možnost úmyslného zabití, úmyslného usmrcení, vytěsňujeme a naopak usmrcení neúmyslné chápeme jako menší zločin, i když oběť je stejně mrtvá jako v případě úkladné vraždy.
Šedesátiletý Piergiorgio Welby trpěl svalovou dystrofií. Od roku 1997 byl upoután na lůžko, dýchal za něj respirátor, živila ho sonda a komunikaci s okolím mu umožňoval pouze hlasový syntetizér.
Do hrobu pacientovi pomohl ve středu před půlnocí na jeho přání lékař Mario Riccio. Fenomen smrti je pro nás takový problém, že lékaři hrozí trestní stíhání, byť nesáhl k eutanazii, pouze ukončil léčbu - nemocného na jeho přání uspal a vypnul respirátor.
Byť jeho čin ukončil dlouhé utrpení pacienta a přinesl mu jím samým vytoužený klid, smrt nás tak děsí, že nejkonzervativnější kruhy chtějí lékaře dostat před soud.
Smrti je náš nevyrovnaný vztah k ní naštěstí naprosto lhostejný a přijde si pro nás, i když kolem ní zaživa provádíme výše popsané rituální tance.
