Pro lidi, kteří mají pocit, že si velmoci dělají, co chtějí, to může znít rozumně. Vmysleme se nejdříve do argumentů pro.
Američané od nás něco chtějí. České zájmy v Afghánistánu jsou poměrně mizivé. Naše země s velkou pravděpodobností nebude první na ráně teroristických útoků a tíhu boje proti terorismu stejně ponesou USA samy.
Čeští občané se navíc mohou cítit poněkud frustrováni. Proč by měli být lidmi nižší kategorie na amerických hranicích, když jsou přece již léta spojenci?
Záhy bude Česko i členem Evropské unie. To je sice spolek, který se vůči Spojeným státům staví někdy jako soupeř a vyjadřuje se vůči americkému bratru ironicky, nicméně jde v rámci jedné civilizace o vztah sourozenecký.
Dobrým argumentem je i to, že v "boji" proti americkému Goliášovi nejsme sami. Například takové Polsko velí dokonce jednomu sektoru v Iráku a podle prezidenta Bushe je přítelem USA. Přesto Poláci víza potřebují. K čemu víza pro přítele?
Proč má Polák na ambasádě zaplatit sto dolarů (a my skoro čtyři tisíce korun) a pak občas stejně putovat bez vysvětlení přes oceán zpátky, protože se příchozí imigračnímu úředníkovi nelíbil? Máme honit teroristy, ale otiskům prstů se nevyhneme, napadne nás.
Jenomže pak jsou tu argumenty proti. Nejsilnější je zřejmě jeden. Spojenectví s Amerikou a honění teroristů je jedna věc, otázka víz věc druhá. Spojenec se koneckonců pozná i podle toho, že zůstává na straně partnera i tehdy, když mu to momentálně nepřijde výhodné.
Spojenectví není obchod, spojenectví je vztah. Spojenectví, které by bylo dlouhodobě asymetrické a nevýhodné, by pochopitelně nebylo žádným spojenectvím. Rozumný člověk však ví, že Bush není Brežněv a Spojené státy SSSR. Hlas některých poslanců není asi střelbou na Washington, ale ukazováním silných ramen pro tuzemské publikum.
