Zakouřená křižovatka jako nejlepší místo pro trénink olympionika? Tahle otázka zní hloupě pouze do chvíle, než zjistíte, že se některým sportovcům honila napůl vážně hlavou.
Měl bych běhat za autobusem a vdechovat výfukové plyny, abych měl šanci na medaili?
Měl bych jezdit na kole po dálnici uprostřed dopravní špičky?
Mám posilovat v garáži, kde jsem na chvíli nastartoval auto? A pokud ne, jak bych si měl zvyknout na znečištěné ovzduší?
Tyhle otázky opravdu padaly na setkání amerických olympioniků s lékařem a členem Olympijského výboru USA Randy Wilberem.
Společné téma: nedýchatelný vzduch.
Společná obava: v letním Pekingu bude dusit sportovce a ubírat jim na výkonu.
Společný otazník: jak tedy natrénovat na smog.
Olympijské hry už vlastně začaly. Vědci tiše, ale urputně soupeří, kdo vymyslí lepší taktiku na smog v Pekingu.
Je to souboj na tajné frontě. Zatímco se už dlouho opakuje, že v olympijském Pekingu je smog jako málokde ve světě, ven pronikají teprve první náznaky toho, jakou proti němu hodlají jednotlivé země zvolit taktiku. Zatímco olympionici se připravují, aby v srpnu na hrách v Pekingu zvládli všechno „rychleji, výše a silněji“ než soupeři, vědci vymýšlejí, jak porazit vzduch plný zplodin dřív, než on porazí sportovce.
Jde o hodně: chytře vymyšlená taktika může rozhodnout o olympijském vítězi víc než nejlepší forma. „Může znamenat rozdíl mezi prvním místem a zklamáním,“ říká český expert v oboru zátěžového lékařství profesor Jiří Radvanský.
V podstatě je to ruleta mezi dvěma přístupy. Černá a bílá, sudá a lichá. Být v Pekingu co nejvíce, nebo nejméně. Kromě toho jsou ve hře různé inhalátory a zcela zvláštní diety. Kromě toho politika. A taky generál Suvorov.
Vyhraj a hned vypadni
Těžko na cvičišti, lehko v boji. Tenhle přístup zřejmě zvolí Nizozemci a pošlou do Pekingu své olympioniky už před začátkem her. Věří, že jim to pomůže. „Lidská těla se tomu mohou přizpůsobit,“ řekl podle agentur Charles van Commenee z nizozemského olympijského výboru.
Více je zemí, které to udělají přesně naopak. Američané, Švédové, Brazilci či Němci se vlastně vůbec nechtějí v Pekingu zdržovat. Berou ho jen jako otočku. Budou mít tréninkové tábory kdesi daleko odtud: američtí triatlonisté či němečtí cyklisté budou v Jižní Koreji, američtí vodáci, Švýcaři a sportovci z dalších asi dvaceti zemí budou v Japonsku, američtí lehcí atleti budou bydlet a trénovat v Dalienu, přímořském městě několik set kilometrů od Pekingu.
Cíl je zřejmý: vystavit plíce a těla olympioniků, tudíž i výkony a medailové šance co nejméně působení smogu. Každá minuta dobrá. Sci-fi scénář vypadá tak, že tým přijede k rozběhu a pak se zase vrátí do čistšího ovzduší. „Leccos nasvědčuje tomu, že zahajovací ceremoniál s ohňostroji by se mohl konat bez účasti mnoha olympioniků,“ napsal nedávno list The Washington Post.
Někdo úplně tají, jakou taktiku zvolí. Například Kanaďané jsou tajemní jako Vontové. Jsou však i jiná tajemství.
Britové už vypracovali jakousi dietu, která má omezovat vliv smogu na organismus sportovců. Je to zřejmě jakýsi koktejl vitaminů a dalších látek, jehož složení je střežené víc než recept becherovky.
Britové mají také zcela nový inhalátor. Nikdo neví, jak vypadá, je tajný jako Brežněvův chorobopis. Fotografie neexistuje. Ví se jen to, že vypadá jako maska s malým šnorchlem a že ho maratonská hvězda Paula Radcliffová testovala v Jižní Africe.
Také Američané mají nějaký inhalátor, možná spíš jen masku. Samozřejmě je to tajné, jak jinak.
Nesmí se v nich závodit, ale to nevadí. Představa je taková, že sportovci v nich budou trénovat, před závodem se v nich ještě rozcvičí, a pak je odloží těsně před startem.
Je to poněkud děsivá představa. Zvláště pro Číňany. Představte si přímý přenos slavnostního zahájení, kde pochodují jakési šiky v něčem, co téměř připomíná plynové masky. Byla by to urážka hostitelské země, politický problém.
Někdy se skoro zdá, že je to celé jen trik, jak Číňanům, kteří chtějí z olympiády udělat oslavu svého vzestupu od éry Maových montérek až do předpokoje velmocenského statusu, srazit hřebínek. Jakýsi pohled přes zvětšovací čočku. Problém je však i v tom, že znečištění existuje a může ovlivnit výkony sportovců.
„Tělo to vzdalo“
Na podzim přijela do Pekingu skupina amerických boxerů. Ráno vyrazili ven k dvacetiminutovému běhu - a to neměli dělat. Pálily je oči, měli potíže s dýcháním, kašlali, dusili se. Bylo jich jedenáct a jen šest z nich mohlo pokračovat v tréninku. „A tak jsme udělali totéž, co - jak jsme zjistili - už dělaly jiné týmy. Místo po ulici jsme běhali po hotelových chodbách,“ řekl lékař týmu Frank Filiberto.
Podobné zážitky měli i cyklisté, kteří soutěžili v Pekingu. Jeremy Horgan-Kobelski si myslel, že řeči o znečištění města jsou přehnané ještě prvních dvacet minut závodu, který v ulicích čínské metropole jel. „Chvíli jsem s tím bojoval. Dýcháte, jak to jde nejvíc, ale máte pocit, že vám svaly nepracují. Plníte si plíce, ale nevíte, co vám jde vlastně dovnitř.“ V polovině sesedl z kola. „Tělo to vzdalo. Zlomil jsem se v pase a zvracel,“ řekl médiím. Největší světový vytrvalec, Etiopan Haile Gebrselassie, koncem ledna oznámil, že kvůli smogu zvažuje účast na závěrečném maratonu. Podobné zaječí úmysly má i současná světová jednička ženského tenisu Justine Heninová.
Je to opravdu tak vážné?
Vědět moc, nebo málo?
„Když sedí netrénovaný člověk v klidu, vymění za minutu v plicích asi patnáct litrů vzduchu,“ říká profesor Radvanský. „Když špičkový sportovec podává špičkový výkon, nadýchá sto až dvě stě litrů.“
To však není všechno. V takové chvíli musí dýchat i ústy, a tak vlastně „obejde“ filtr v nose. Do sportovcova těla se tak ve srovnání s člověkem sedícím v křesle dostane víc než jen prostý desetinásobek škodlivých látek. Nejhůř jsou na tom samozřejmě ti, kdo jsou dlouhodobě a extrémně zatíženi pod širým nebem: cyklisté, vytrvalci, chodci, veslaři.
Tělo reaguje okamžitě. Řekne si: tenhle vzduch je špatný, dýchej méně. „Tohle zná každý z nás,“ vysvětluje Radvanský. „Je to obecný reflex. V extrémním případě, když se nadechnete něčeho závadného, zadrží se vám instinktivně dech.“ To by samozřejmě nebyl případ olympioniků - jejich dýchání by však bylo mělčí než obvykle, a proto by se dříve dostali do stavu kyslíkového dluhu. Nepodali by takový výkon.
Kromě toho mohou různé látky ve znečištěném vzduchu způsobit alergické reakce a vyvolat „zátěžové astma“. Nebyl by to první olympijský případ: například na hrách v Los Angeles roku 1984 zkolaboval hvězdný britský běžec - a astmatik - Steve Ovett po finále na 800 metrů kvůli dýchacím problémům způsobeným smogem a strávil dva dny v nemocnici. Pak se pokusil o štěstí v běhu na 1 500 metrů a odnesli ho na nosítkách.
Co s tím? „Záleží samozřejmě na mnoha okolnostech,“ říká Radvanský. „Po psychologické stránce je samozřejmě lepší, když je sportovec trochu adaptovaný na prostředí, zná to tam. Naopak ti, kdo budou na místě déle, dostanou do plic a imunitního systému řadu cizích látek.“
Záleží i na tom, jak si to sportovci budou brát. „Nejvíce ohroženi budou ti poučenější, kteří na tyhle informace dají více než jejich soupeři, kteří se fixují jen na výkon a nic jiného je nezajímá.“
