Podle dostupných informací nám Barack Obama vzkázal, že Spojené státy již nepovažují projekt protiraketové základny ve střední Evropě včetně brdského radaru za perspektivní a odstupují od něj. Punktum. Co to však znamená pro nás?
Máme poslední krok vnímat jako jeden z příznaků ústupu USA a naopak návratu Ruska do pozice dominantní velmoci ve střední Evropě? Máme se začít bát o vlastní bezpečnost? To bylo přehnané.
V mezinárodních vztazích se dnes hraje o podstatnější věci, než je jeden radar v českých lesích nebo deset antiraket v Polsku. Mnohem důležitější je, zda se USA a Ruské federaci do konce roku podaří podepsat novou smlouvu o omezení strategických zbraní a také zda nedojde k rozšíření počtu států vlastnících jadernou zbraň – ať už jde o Írán, Severní Koreu nebo další země.
Z pohledu tvrdé bezpečnosti se tedy nestalo nic špatného. Naopak – možná se pootevřela možnost vrátit Rusko na cestu spolupráce. Právě v tomto smyslu vnímejme i projev nového generálního tajemníka NATO, který vyzval k užší spolupráci Ruska, Aliance a Spojených států při řešení aktuálních problémů mezinárodních vztahů včetně budování protiraketové obrany. Dosavadní zkušenost nám spíše napovídá, že takové naděje budou liché, ale nechme se překvapit.
Jako negativní musíme vnímat symbolickou rovinu amerického kroku. Především – oznámit podobnou zprávu Polsku v den 70. výročí ruské agrese je projev špatného vkusu. Nebo spíše důkaz toho, že historie střední Evropy a naše traumata ve vztahu k Rusku jsou pod rozlišovací úrovní současné americké vlády.
Rozpaky vzbuzuje i Obamovo tvrzení, že íránská hrozba není tak vážná, jak si myslel prezident Bush. Na pozadí posledních zpráv o pokroku Teheránu při vývoji strategických zbraní se spíše zdá, že odkazy na doporučení vědců jsou jenom tradiční "technologickou" zástěrkou, která má usnadnit přijetí politicky obtížného rozhodnutí.
Z českého pohledu je také důležité, že zrušení radarového projektu znamená porážku sil, které podporovaly americkou angažovanost v Evropě. A zároveň je vítězstvím pestré koalice sahající od mladých komsomolců až po zelené aktivisty, od starosty Trokavce až k politikům celostátního významu. Teprve budoucnost ukáže, zda tato protiradarová aliance přežije a zda bude mít schopnost ovlivňovat naši bezpečnostní a zahraniční politiku. Doufejme, že k tomu nedojde a naše další aktivity, významné z hlediska ukotvení v aliančních strukturách, nebudou poškozeny.
Málo platné – pokud by Spojené státy umístily v ČR svou vojenskou základnu, pak by bylo zřejmé, že naše země patří do mozaiky americké obrany. Bez radaru máme ve hře o mezinárodní bezpečnost mnohem blíže k roli černých pasažérů. Proto se musíme více bát toho, aby například nedošlo k omezení našeho angažmá v Afghánistánu.
Zpráva o zrušení radarového projektu tedy neznamená, že jsme se ocitli v mocenském vakuu, které může Moskva jen tak zaplnit. Jsme členy NATO a EU, a to by měla být dostatečná záruka naší bezpečnosti. Navíc to nemusí být ani konec našeho zapojení do protiraketové obrany. Jak americký tak i evropský systém bude v příštích letech teprve budován a záleží i na nás, jaké bude mít parametry a jak spolehlivě bude chránit také naše území.
Zrušení radaru pouze znamená, že nám uplavala možnost levně a jednoduše upevnit svou bezpečnost. Propříště budeme muset do své bezpečnosti investovat víc, než jsme si mysleli. Více peněz, přemýšlení a politického nasazení.
Autor je bývalý generální konzul v Moskvě.
