Málokdo ví, že nevidomý člověk nemá hůl jen k jakémusi označení své reality, ale že to může být i velmi účinný nástroj k poměrně bezpečnému pohybu prostorem. A takovým prostorem může být právě i metro. Setkávám se u nevidomých velmi často s dvěma postoji k metru, buď že je to bezvadné místo pro orientaci, sloupy a odpadkové koše zůstávají na svém místě, rovněž tak směr vlaků se nemění, pohyb davu lidí bezpečně navádí a s eskalátorem je jediný problém - trefit se na něj. Druzí mají z metra panickou hrůzu, děsí je nezvyklá akustika prostředí, přijíždějící vlak jim nahání strach, na nástupišti a v přilehlých chodbách přestupů se cítí stísněně a rachotící eskalátor jen čeká na to, aby jim podtrhnul nohy. Pokusme se na problematiku cestování nevidomého v metru podívat střízlivě, i když jakýkoliv názor, i ten můj, musí být nutně subjektivní.
Pád do kolejí je téměř vyloučený
Vidící veřejnost čas od času zaslechne v rádiu či televizi zprávu o tom, jak nevidomý člověk skončil pod koly přijíždějící soupravy metra. I zde se obvykle veřejné mínění rozdělí na dva tábory, jedni říkají "chudák, byl nešťastný ze svého osudu, rozhodl se to ukončit", druzí říkají "chudák, ztratil orientaci, nevšiml si kolejiště - bodejť by jo, když nevidí". Jak to tedy vlastně je? Za normálních a přirozených okolností je téměř vyloučené, aby nevidomý člověk spadl do kolejiště jenom proto, že nevidí. Pravděpodobnost takové události v porovnání se stejnou událostí u vidícího člověka je pouze o malinko větší. A jak velká tato pravděpodobnost u vidících vlastně je? Do kolejiště máte šanci nechtěně spadnout především v opilosti, zřídka pak z únavy, kdy se vám oči zavírají a nevidíte na krok. Pochopitelně vás také může někdo strčit, shodit či jinak donutit k sestupu, to je ovšem jiná kategorie pádů. Nevidomí rovněž bývají někdy opilí, mnohem častěji však unavení, vždyť energie a soustředění vynaložené na chůzi s bílou holí je mnohonásobně vyšší, než je k účelu chůze obecně obvyklé, začíná trpět technika. Technika chůze s bílou holí je konglomerát pravidel, doporučení a návyků umožňujících se nevidomému pohybovat v rámci daných možností samostatně, přitom přirozeně, s jasným vědomím okolního prostředí a pokud možno přesnou představou celé cesty. Vidící lidé se často nechávají zmást situací, kdy člověk s bílou holí například přistupuje k eskalátoru nejistě, mnohdy si to namíří tam, kde eskalátor zrovna stojí (nejede), případně přesně mezi ně. Vidícího člověka rovněž může poněkud vyvést z konceptu, jestliže sleduje nevidomého, který navzdory velkému prázdnému prostoru chodby či nástupiště má tendenci uhýbat ke kraji, doslova pohrdá prostorem, kde je přece tolik volna a kde mu nic nehrozí. Namísto toho se žene vstříc stěnám, sloupům, odpadkovým košům a lavičkám. Proč? Protože nevidomý na své cestě nehledá bezpečný prostor, kde se mu nemůže nic stát, ale bezpečný prostor, který ho zároveň dovede k jeho cíli. Prázdná a prostorná chodba ve skutečnosti nikam nevede, vede vás její vymezení, okraje, stěny. Kdybyste je neviděli, motali byste se chodbou sem a tam, rozhodně byste si nemohli být nijak jisti svým směrem, směrem vaší chůze. Nevidomý člověk stěnu chodby nevidí, nemůže si proto být jistý svým směrem, pokud nepůjde tak, aby ji "viděl", tedy mohl se (většinou rytmicky) přesvědčovat o směru stěny klepnutím bílé hole do místa jejího spojení s podlahou. Tento kontakt je pro nevidomého nesmírně důležitý, vlastně rozhodující pro normální a přirozený pohyb. Pokud nemá na své trase v některých úsecích možnost si takto kontrolovat směr své chůze, označují se taková místa za "pro pohyb nevidomého člověka problematická". Příkladem prostoru bez tzv. vodících linií (stěny domů, okraje trávníků a obrubníky všeho druhu), je například náměstí vydlážděné jednotnou dlažbou, budeme-li se pak držet našeho tématu, tak mnohá prostranství před vstupem do metra typická svým "trhovým" charakterem; podél stánků jít s bílou holí prostě ne můžete, je u nich příliš mnoho lidí a obvykle i jejich "naváděcí schopnost" bývá nedostatečná.
Metro je pro orientaci docela vhodné
Nezbyde vám, než pokusit se překonat volný prostor přímo, bez vodící linie, a jakmile je to možné přiblížit se k jiné. Někdy je ovšem nutné odchýlit se od vodící linie i tam, kde je, ilustrujícím příkladem budiž již zmíněné eskalátory; z nástupiště metra k nim obvykle vede chodba, ta má stěny, stěny vás k nim mohou bezpečně dovést. Jenže: v proudu vystupujících lidí nemáte mnohdy šanci dostat se ke kraji chodby, a když se vám to přece podaří, nemusejí jet na povrch zrovna ty krajní. Jste tedy nuceni odchýlit se od stěny a překonat sice malý, přesto však prostor bez vodící linie. Každé překonávání takového prostoru je svým způsobem nejisté, cílem nevidomého je v tom okamžiku co nejrychlejší kontakt s jeho koncem - eskalátorem, vstupními dveřmi apod. Nevidomý je dopředu připraven na situaci, že se mu nepodaří nalézt přesně vstup na eskalátor či otevřené dveře do místa, kam chce vejít, potřebuje však kontakt, dotyk hole, v horším případě ruky s překážkou. V tom okamžiku probíhá v jeho mozku analýza situace, je to nezbytně nutný čas k uvědomění si odchylky ze směru a k nalezení řešení. Tím je mnohdy pouhý úkrok stranou, jindy je nutné se kousek vrátit, ať však tak či onak už ale máte to nezbytné - víte, kde jste. Jenže vidící člověk rovněž reaguje přirozeně, mnohdy tak, že vás postaví doprostřed široké chodby a řekne "jděte rovně", natož aby vás nechal samostatně řešit odchylku od vašeho směru, nemá prostě to srdce vás sledovat, jak se blížíte k zavřeným dveřím nebo stojícímu eskalátoru. Je to v pořádku, těžko mohou chtít nevidomí něco jiného. Pokud není nikdo poblíž, mají nevidomí jistotu, že si s odchylkami všeho druhu poradí, pokud poblíž někdo z těch ochotnějších přece jenom je, mají na své cestě o jeden drobný problémek méně, v cíli budou o něco rychleji a ani únava ke konci cesty nemusí být tak patrná. Pokud bych měl shrnout až dosud uvedené, pak metro je prostor pro orientaci nevidomého spíše vhodný, je zde řada vodících linií, mnohé dokonce budované uměle (vyfrézované drážky přímo do nástupiště). Eskalátor není skutečnou překážkou, přestože se na něj nevidomý netrefí napoprvé, problémy nastávají obvykle spíše při vstupu do metra, v prostorách těsně před vestibulem a ve vestibulu.
Mýty o cestování nevidomých
Samozřejmě, že existuje mnoho výjimek, řada nevidomých by mou teorii o vcelku bezpečném pražském metru roztrhala na kousky s poukazem na četné boule a modřiny utržené právě tam. Bylo by však třeba objektivně zvážit, co vedlo k těmto nehodám, zda fakt nepřátelského prostředí metra nebo nedostatek umu se v metru pohybovat, případně se vůbec pohybovat s bílou holí. I ten, kdo ovládá techniku chůze s bílou holí dokonale, se občas na vlastní kůži velmi bolestivě přesvědčí o nepřátelskosti i toho sebepřátelštějšího prostředí, je však minimálně schopen analyzovat a pochopit, zda tohle rozseknuté obočí či odřená holeň byla opravdu nutná. Na tomto místě bych nyní rád pro změnu já roztrhal na kousky některé mýty, které mezi vidícími o cestování nevidomých metrem kolují. Věřte tedy, že sice nevidomý, nicméně jinak zdravý a průměrně schopný člověk v metru:
1) nepotřebuje za každou cenu použít eskalátor, jestliže lze použít i pevné schody. Pevné schody mu nečiní žádný problém, řada nevidomých jim dokonce dává přednost před jezdícími;
2) nepotřebuje k cestě na povrh výtah, jestliže se pro něj sám nerozhodne. Pokud se pro něj rozhodne, ví velmi dobře proč, obvykle však nikoliv proto, že by neuměl použít eskalátor nebo nemohl vyjít pevné schody. Výtah použije v situaci, kdy mu jednoznačně zkrátí výstup z metra a jeho vyústění na povrchu je příhodné pro pokračování v trase;
3) nepotřebuje na nástupišti či v soupravě metra nutně sedět, pokud si sedá, pak spíše z obavy, že by mohl druhým překážet ve vystupování a nastupování;
4) ví, kde má vystoupit a kde se v tu chvíli nalézá, ví, kudy má jít, i když chvílemi vypadá nejistě (důvody nejistoty jsme si výše podrobně uvedli);
5) nepotřebuje k pohybu široký prostor, aby se do něho tzv. "vešel", naopak vyhledává jeho okraje, chodí podél stěny proto, aby ho vedla;
6) nepotřebuje asistenci při nastupování na eskalátor, nastoupit umí sám, pomoc přivítá proto, že ho zbaví nutnosti eskalátor hledat;
7) pozná konec eskalátoru i pevného schodiště, nepotřebuje na tomto místě podepřít, nadzvednout či postrčit, naopak to pro něho může být nebezpečné;
8) je si vědom mezery mezi nástupištěm a soupravou metra, upozorněním na ni nic nezkazíte, ale také ničemu nepomůžete;
9) nechce být postrkován ani naváděn na dálku, jestliže se už rozhodnete mu pomoci, pak ho přímo oslovte, pomoc mu nabídněte (v žádném případě nenuťte) a nechte ho, aby se vás chytil za paži (zavěsil se do vás). Vše ostatní nechte na něm, jen při nástupu na eskalátor či pevné schody mírně zpomalte a upozorněte ho na ně;
10) jestliže ho vedete, nepotřebuje hlásit změny směru, registruje je sám;
11) je připraven s vámi komunikovat, rozsah nabízené pomoci musí definovat vidící, na nevidomém je, aby ji přijal v celém rozsahu nebo jen částečně. Chce-li vidící vyjít nevidomému vstříc nad běžný rámec pomoci, hodlá-li například jít s nevidomým kus cesty jeho, nikoliv svým směrem, je možné se na tom dohodnout.
- pondělí 9. dubna 2001
