Stojí za to si přečíst přes půl století staré vládní nařízení z roku 1954. V něm se praví, že Pražský hrad "náleží všemu československému lidu".
To zní vznešeně, ale jen do té doby, dokud si neuvědomíme, co to znamená. Šlo prostě o krádež.
Za frází o tzv. československém lidu se skrývá stát, takže jde o postátnění. Podle některých expertů byl onen dokument vůbec právně zpackanou záležitostí, protože na rozdíl od znárodňovacích dekretů ani přímo neříká, že majetek zabavuje stát.
A že si pak komunisté loupež nechali zapsat do pozemkových knih a nikdo neprotestoval, to je k smíchu.
Kdo by se v 50. letech odvážil ceknout? Biskupové byli ve vězení nebo v internaci, a kdo byl ještě na svobodě, tomu se za mříže nechtělo.
Ale i když odhlédneme od podivuhodných bolševických kejklů s majetkem, za pozornost stojí ona formulace o lidu, co mu teď všechno na kopci nad Prahou náleží.
Není lid jako lidi
Předně totiž žádný lid neexistuje. Existují jen lidé, a to od narození do smrti. Potom ještě existují instituce, ale jejich existence je křehká, existují jen tak dlouho, dokud tomu lidé věří.
Pak se taky mluví o společnosti, abychom pro všechen ten lidský mumraj a jeho řád a neřády měli nějaký zastřešující pojem. Vlastnit cokoli však mohou jen lidé, sami nebo společně.
Podle komunistických představ byl stát a "všechen lid" totéž. Pikantní je, že nelze nevzpomenout italského diktátora Mussoliniho: "Všechno pro stát, nic mimo stát, nic proti státu."
Když ještě vezmeme v úvahu, že v komunistické ústavě z roku 1960 stálo: "Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa", hned víme, kdo je ve skutečnosti oním "lidem".
V podstatě vedení KSČ opřené o stalinský režim v Moskvě. Nikdo jiný, i kdyby byl stokrát dělník nebo rolník, tu neměl do ničeho co mluvit. Komunistický stát jako mystická všeholidová bytost se měl k světu. Mluvil do všeho včetně vědy a ekonomiky, a dokonce čas od času rozhodoval, kdo všechno smí k "lidu" patřit.
Z něj byla samozřejmě vyloučena buržoazie, kulaci, reakční intelektuálové a členové katolické církve. Právě těmto skupinám byl majetek zabaven a jejich příslušníci končívali za ostnatým drátem.
Aby byl zmatek ještě větší, občas byl z lidu vyhozen i někdo z nejpokrokovějšího předvoje. Tak byl v roce 1952 popraven generální tajemník KSČ Rudolf Slánský a další prominenti.
Vždycky když partaj udělala nějaký historický manévr, přišel lid o pár významných údů. Také byli likvidováni buržoazní nacionalisté, protože jako příslušník lidu smíte být pro národ, ale jen trochu.
Nakradený majetek
Jak vidno, těžko se dopátrat nějaké stabilní veličiny zvané lid, které patřila katedrála, fabriky, pole, lesy, stráně a vzdušný prostor.
Vždyť i sám předvoj se měnil jako měňavka bahenní. Je podivné, že demokratický stát se tolik bere o katedrálu i další majetek nakradený předchozím zločineckým panstvem.
Hádat se o slova z toho či onoho dokumentu, který ve své době sloužil jako děravá zástěrka komunistických loupeží, je trapné. Ale co v zemi, kde je trapnost už skoro normou, vlastně čekat jiného!
