Jak jsme se rozhodli stát učiteli

Ač to zní v dnešní době podivně, rozhodli jsme se s manželkou učit na prvním stupni základní školy. Našli jsme si ředitele, který naší snahu uvítal a sepsali smlouvu. Užíváme si prázdninového volna a těšíme se - rozzářené dětské oči, první slabiky, první přečtené knížky, návštěvy muzeí, divadel. Uprostřed srpna ale pracovníci ministerstva nelenili a upřesnili podmínky, za kterých bude možno učit.

Nové podmínky stanovují, že musíme:
1. Prokázat úroveň vzdělání - oba jsme vysokoškoláci, tady snad  problém nebude.
2. Dodat vyjádření lékaře o způsobilosti vzdělávat -  snad se nám podaří od známého lékaře toto neurčité potvrzení sehnat. (Naštěstí jsme zcela fyzicky zdrávi a jako pěstouni jsme prošli i náročným psychologickým testováním.)
3. Doložit materiální podmínky naší rodiny - chudí zřejmě učit nesmí.
4. Doložit sociální podmínky rodiny - naštěstí jsme deset let šťastně manželé, protože kritériem je “zpravidla úplnost rodiny a její funkčnost”.
5. Dále musíme prokázat ochotu a potřebu dále se vzdělávat, pracovat na sobě, navštěvovat knihovny, studovat odbornou pedagogickou a psychologickou literaturu.
6. Kromě toho se musíme zavázat, minimálně jednou měsíčně konzultovat 4 hodiny se speciálním pedagogem, předkládat mu ke schválení učební plány a rozebírat s ním svůj postup.

Proč to všechno? Očekáváte zřejmě, že hodláme nastoupit na nějakou elitní školu za desetitisícové platy. Omyl, budeme pracovat zcela zdarma, a přesto jsme ochotni podstoupil onu výše uvedenou buzeraci a dokonce ještě dodat mnoho dalších ministerstvem požadovaných formulářů a potvrzení.

Chceme pouze učit své dvě vlastní děti. Uvedené podmínky nejsou samy o sobě tak hrozné a rádi je splníme, dovoluji si ovšem položit otázku, proč stejně náročná kritéria nejsou kladena na učitele, kteří se starají třeba o třicet cizích dětí.

Bylo by určitě přínosem, kdyby učili pouze pedagogové, kteří prošli náročnými psychologickými testy (s doložkou, že nejsou pedofilně orientováni), kteří mají fungující úplné rodiny (nepřenášejí tedy svůj stres na svěřené děti), jsou dobře materiálně zabezpečeni (nemusí se bát jak vyjdou s malým učitelským platem), neustále se dále vzdělávají v oblasti psychologie, sociologie, pedagogiky a svých odborných předmětů (převážná většina učitelů se kterými jsme se setkali, třeba neznala metodiku výuky psaní leváků, kterých je v naší populaci minimálně 10%) a pravidelně povinně konzultují svůj postup se specielními pedagogy (třeba 1 hodinu týdně). 

Doklady o splnění těchto podmínek, by měly být přístupné rodičům, kteří odevzdávají své děti do péče příslušným pedagogům. Myslím, že zavedení těchto podmínek by přineslo proměnu celému našemu školství. Jen jestli by měl kdo učit?

Antonín Jančařík, Praha
[mailto:[e-mail]]