Reklama

Jak jsme bourali monarchii

Měsíc po tom, co Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku a co se rozhořel válečný požár po celé Evropě, 25. srpna, přišel Voska s dcerou opět k Masarykům. Devětatřicetiletý Emanuel Voska utekl koncem 19. století do Spojených států, tam zbohatl a nedávno přijel do Evropy na obhlídku situace. Profesor Masaryk byl čtyřiašedesátiletý filozof a politik, vůdce malé, nicméně vlivné realistické strany.

Po večeři debatovali oba muži o válce. Tehdy poprvé vyslovil Masaryk myšlenku, že on sám musí začít bojovat proti Rakousku. Bude-li to třeba, ať Voska zorganizuje z Čechoameričanů, kteří navštěvují starou vlast, kurýrní službu mezi Čechami a zahraničím. Krajané v Americe by měli pomáhat západním mocnostem také tím, že ohlídají rakousko-uherské a německé diplomaty.

Jestliže je toto datum správné, upozorňuje historik Jiří Kovtun, „můžeme od toho dne datovat Masarykovu revoluční činnost“. Dosud počítal profesor s existencí českého a slovenského národa v rámci Rakousko-Uherska. Teď však začínal měnit názor.

Tajné spisy v botách
Nemohl byste se vrátit přes Anglii? - zeptal se Masaryk hosta. Potřeboval bych, abyste vzal mým politickým přátelům důležité zprávy? Také čísla. Jel bych sám, ale nyní nemohu... Později asi odjedu také, ale nevím ještě kdy. Politicky činným zde být nemohu a zůstat nečinným také nemohu. Situace je zlá. Není možno jít s Vídní, a nelze jít proti ní.

O několik dnů později předal Voskovi první část písemností, které chtěl propašovat do Londýna. Byla to souhrnná zpráva o finanční a vojenské situaci mocnářství. Dostal ji od Julia Kovandy, komorníka rakousko-uherského ministra vnitra, který ji po nocích přepisoval z pánových spisů.

Jenže jak bych mohl tyhle údaje převést? - přemýšlel Voska. Zapamatovat si je nemohu, to nedokážu. Kdyby mě v Německu prohledali, najdou je a mne zadrží. Nakonec mu je zašil jeden obuvník do bot.

ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH
Česká televize vysílá od ledna na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu.

Před odjezdem v pátek 28. srpna zašel Čechoameričan naposled za Masarykem. Profesor mu dal papír s některými údaji a přidal nejnovější ústní informace jak pro londýnské přátele, tak pro ruské vyslanectví. Voska si vzkazy zapsal na papírky, které potom dcera zašila do korzetu.

V Londýně se otec a dcera ubytovali v hotelu Three Nuns v Altgate. Nejdřív si Voska koupil nové polobotky. Potom staré rozřezal, vyndal z nich papírky a odešel do města. Henryho Wickhama Steeda, vedoucího zahraniční rubriky nejvýznačnějšího britského deníku Times, našel doma.

Představil se jako zástupce Svazu českoamerických novinářů a vyřídil mu vzkazy od Masaryka. Britskému novináři se nejvíc líbilo, že čeští vojáci budou při přecházení do ruského zajetí mávat bílými šátky a zpívat píseň Hej Slované. Okamžitě zajedu za ruským vyslancem - sliboval mu při loučení. - Ostatní zprávy předám ministru války lordu Kitchenerovi. A vás zvu zítra na oběd!

Druhý den večer přišli tři pánové ze Scotland Yardu Vosku zatknout. Přijel jste z Rakouska přes Německo a Holandsko - zkoumali jeho úmysly. - Do hotelu jste pozval občany nepřátelského státu a jednomu z nich jste ve svém pokoji dal peníze. Kde máte boty, ve kterých jste přinesl papíry se zprávami? Je to tak, nebo ne?

Voska souhlasil, ale už byl klidný: Přinesl jsem zprávy pro pana Wickhama Steeda. Mám se s ním opět setkat o půlnoci v redakci. Člověk, kterému jsem dal peníze, je kurýr, který poveze informace do Prahy - pokud mu cestu umožníte a já jsem přesvědčen, že ano, protože je to v zájmu vašem i našem.

Jeden z tajných policistů odešel zatelefonovat do Timesů. Když se vrátil, atmosféra se rázem změnila. Voska objednal nápoje a Britové chtěli vědět, jestli mu mohou nějak pomoci. Rozešli se jako přátelé.

Později zajel Masaryk dvakrát do Holandska. Třebaže to bylo riziko, vezl s sebou další tajné zprávy o situaci v Rakousko-Uhersku. A odtamtud je poslal přátelům do Londýna.

Špioni Victor a Xaver
Po návratu z Evropy domů se stal Voskovým nejbližším spolupracovníkem František Kopecký, vlastenecky cítící úředník rakousko-uherského generálního konzulátu. Oba se dohodli na krycích jménech: Voska se stal „Victorem“, Kopecký „Xaverem“.

Emanuel Voska-Victor byl vlastenec i dobrodruh, člověk, který se nebál žádné práce ani žádného rizika, dobrý člověk i lovec špionů, který k dosažení cíle, jež považoval za svaté, používal jakýchkoliv prostředků. Jeho zásluhy vysoce cenil i prezident T. G. Masaryk v úvodu ke knize Henryho Wickhama Steeda: „Začalo to v září 1914, když jsem k Vám poslal Vosku.“ „O málo lidech se dá říci, že svůj dlouhý život prožili pestře, plně a bohatě,“ napsala historička Dagmara Hájková, která se jeho osudu hlouběji věnovala. „Emanuel Voska nebyl ničeho ušetřen, osud mu nadělil slávy i bolesti plnou měrou.“

Později si Voska pronajal dvě tajné kanceláře přímo v centru města. A tak začal „Xaver“ nosit „Victorovi“ denně zprávy, zadržené dopisy drobných pomahačů a originály úředních tajných dokumentů včetně šeků prokazujících podplácení různých lidí Rakušany. Voska je postupoval britskému námořnímu atašé kapitánu Guyi R. A. Gauntovi, který v USA koordinoval veškerou zpravodajskou činnost Spojenců.

Brzy se stal Kopecký Voskovým nejlepším informátorem. „Originály fotografoval pan Josef Mrázek. Některé jsme si ponechali a jiné jsem poslal Masarykovi nebo zase anglickému, ruskému či jinému vyslanectví, podle toho, oč se jednalo,“ vzpomínal Voska po válce.

„Zadržovali jsme i rakousko-uherské vládní peněžní zásilky od různých konzulátů. Rovněž jsme zadržovali a znemožňovali konfiskaci majetku v Čechách, na Slovensku, v Chorvatsku, všude, kde se jednalo o slovanské země v říši Habsburků. Intimáty vídeňského ministerstva zahraničí, washingtonského vyslanectví a jiných zastupitelských úřadů plnili jsme přehrádky naší tajné kanceláře.“

Soukromá síť informátorů
Američané jako neutrálové nesledovali ani agenty Centrálních mocností, jak se nazývaly Německo a Rakousko, ani agenty Dohody, jak znělo označení jejich protivníků. Přitom Britové potřebovali pomoc při zajišťování amerických dodávek životně důležitého válečného materiálu a surovin. Vystěhovalci z Německa a Rakouska, kteří se usadili v USA, se snažili znemožnit výrobu a dopravu tohoto zboží Britům různými sabotážemi.

Voska si uvědomil, že by mohl z českých vlastenců, žijících ve všech koutech Spojených států, zorganizovat síť informátorů, kteří by Spojencům pomáhali odhalovat sabotéry. Nakonec jich měl podle svého tvrzení 84 - ale podle jeho kritiků jich bylo mnohem méně, přesné číslo už nezjistíme.

„Na přelomu let 1914 - 1915 vytvořil Voska ze své iniciativy důvěrnickou organizaci, kterou pověřoval různými úkoly,“ potvrzuje historička Dagmara Hájková z Masarykova ústavu Akademie věd v Praze. „Jejím členům ukládal různé úkoly - měli odhalovat nezákonnou činnost Centrálních mocností a tím zvyšovat význam Čechů pro boj Spojenců. Chtěl přesvědčit americké občany o nepřátelských úmyslech Němců a Rakušanů a naopak o nezbytnosti americké pomoci státům Dohody.“

Spolehlivou informátorkou Victora se stala i paní Wernerová, Češka, jejíž německý manžel byl operátorem německé rádiové stanice v Sayville na ostrově Long Island. Dvakrát týdně chodila do knihkupectví a veřejné knihovny pana Hlavy. Při půjčování knih prozrazovala Hlavovi samá tajemství: kolik německých ponorek číhá u amerických břehů na spojenecká plavidla, obsah depeší pracovníka úřadu vojenského atašé kapitána Karla Boy-Eda z Washingtonu o odplutí spojeneckých lodí do Evropy a tak dále.

Jednou přinesla manželka radisty telegram německého generálního štábu vyslanectví ve Washingtonu: „Pro vojenského atašé. Můžete obdržet podrobnosti o osobách k vedení sabotáže ve Spojených státech a v Kanadě od těchto osob: Joseph McGarrity, Filadelfie, John P. Keating, Michigan Ave., Chicago, Jeremiath O'Leary, 16 Park Row, New York. První dva jsou naprosto spolehliví a mlčenliví. Třetí spolehlivý, ale ne mlčenlivý. Tyto lidi označil sir Roger Casement. Ve Spojených státech dělejte sabotáže v továrnách všeho druhu, kde se vyrábějí válečné potřeby.“ Casement byl irský vůdce, který pomáhal Němcům – nepřátelům Angličanů.

Německý vojenský přidělenec Franz von Papen předal tento rozkaz svému pomocníku, synu ministra financí Franzi von Rintelenovi, který v USA organizoval podvratné akce. Prostřednictvím firmy Trans-Atlantic Trust Co., což byla newyorská filiálka rakouského bankovního ústavu, dostal na ně Rintelen z Berlína údajně 50 milionů dolarů - to by dnes představovalo tři čtvrtě miliardy. Celkem mělo německé vyslanectví na ovlivňování Spojených států a na podvratné akce v průběhu války k dispozici 150 milionů dolarů.

Němci chtěli vyvolat ve veřejnosti tlak na washingtonskou vládu, aby zakázala prodávat munici státům Dohody a aby usilovala o rychlé uzavření míru, který by byl pro Spojence v té době nevýhodný. Šéfové odborů, kteří byli německého a irského původu, zase měli přimět Americkou federaci práce k vyhlášení generální stávky ve všech zbrojovkách. Dokonce kvůli tomu ustavili Národní dělnickou radu mírovou, které věnovali 800 tisíc dolarů. Ve zbrojovkách v Bridgeportu a ve skladech naftových produktů v New Yorku propukly koncem července 1915 stávky. Většina amerického tisku se shodla, že to byl „německý komplot“.

Gaunt se přátelil se šéfredaktorem deníku The Providence Journal Australanem Johnem Revelstokem Rathomem. Britský atašé s ním seznámil Vosku a potom tento list, který vycházel v hlavním městě státu Rhode Island Providence, otiskoval většinu listin získaných z rakouského konzulátu.

I dcera Villa vyzvědačkou
Německé akce v USA platila a organizovala obchodní firma Central Purchasing Company, kterou založil obchodní rada německé ambasády dr. Heinrich Albert. Výběr jejích zaměstnanců nechal na vydavateli časopisu The Fatherland dr. G. Sylvestru Viereckovi. A protože se s Viereckem přátelil Voska, mohla u firmy nastoupit jako sekretářka mladá Villa.

Večer odnášela všechny dopisy na poštu. „Před tím jsem se zastavila v otcově kanceláři, kde je otevírali a přefotografovávali,“ vzpomínala takřka po osmdesáti letech Villa Vosková-Bechyňová. „Také jsem přinášela okopírovat další důležité dokumenty. Nejvíc to pomáhalo ne Američanům a Čechům, nýbrž Britům. Vždyť tam byly i seznamy německých důstojníků, kteří se chtěli na cizí pasy dostat švédskými loděmi domů.“

Villa zůstala u Vierecka do té doby, než se Němci dověděli o skutečné činnosti jejího otce. „Osm měsíců práce stačilo, abych prostřednictvím své dcery nahlédl do tajných přihrádek dr. Alberta,“ napsal Voska, „a mohl pak jeho plány mařiti a mnohé německé zločiny odhaliti.“

Firma Central Purchasing měla čtyři úkoly, jak zjistil Voska: Obstarávat pasy pro německé záložní důstojníky na falešná jména a dopravovat je domů. Pomocí Američanů německého původu uplácet novináře a politiky k propagandě ve prospěch Centrálních mocností. S přispěním majitelů zaměstnaneckých agentur německého původu posílat do přístavů a zbrojovek lidi, aby tam umisťovali bomby a zakládali požáry. Pečovat o to, aby americké továrny plnily dodávky německých firem, objednané přes neutrální státy.

Ve Spojených státech pracovalo na 200 tisíc německých a rakouských občanů. Jejich cesta zpátky do Evropy neměla smysl. Berlín a Vídeň usilovaly pouze o návrat dvou tisíc záložních důstojníků, letců, chemiků a dalších potřebných specialistů. A také o tajný přesun důstojníků, kteří upadli do ruského zajetí a přes Čínu se jim podařilo utéct.

Kopecký neustále nosil z konzulátu do úřadu v Hudson Terminal Building tajné spisy včetně seznamů odjíždějících německých a rakouských občanů. Bylo jich mnoho a on je nemohl sám opisoval. Proto je ve Voskově kanceláři přefotografovávali. Občas některé originály zapomněli vrátit, ale nikdo si toho nevšiml.

„Tímto způsobem jsem oznámil Spojencům 252 důstojníků, kteří odjížděli z New Yorku na neutrálních lodích, aby v Rakousko-Uhersku znovu nastoupili službu u svých útvarů,“ uvedl Kopecký. „K tomu je třeba připočítat ještě 32 německých důstojníků, kteří se připojili k některé skupině našich...“ Plus ještě další Němci, jejichž odplutí signalizoval Voska. Těch bylo víc než Rakušanů. Angličané rovněž zadrželi přes 200 bývalých rakouských zajatců, kteří přes USA prchali domů.

Pašování zbraní do Německa
V zimě 1915 - 1916 poslal Voska odbočkám Českého národního sdružení oběžník: Zjistěte, ve kterých továrnách se vyrábí pro Německo pušky a náboje, případně kde jsou schovány a kteří lidé o nich vědí. Během dvou tří týdnů mohla jeho kancelář vypracovat přehlednou zprávu.

„Zajímavý byl způsob, jakým zbraně opouštěly americké přístavy,“ vzpomínal Voska. „Ručnice a kulomety byly nakládány do rozsáhlých nádrží olejářských lodí, které jsou stavěny jen pro dopravu olejů. Takových nádrží má každá loď několik. Když byly nádrže naplněny do dvou třetin zbraněmi, byla celá prostora naplněna olejem a uzavřena. Ovšem celý náklad lodi byl na deklaračních listech označen jako olej a také při eventuelní kontrole nebylo nic jiného ke spatření, neboť olej o jednu třetinu přesahoval utopenou v něm výzbroj.“ Stejným způsobem se dopravovaly náboje v zaletovaných plechových krabicích. Lodi s tímto nákladem pak oficiálně zamířily do neutrálních evropských přístavů, případně do Číny a Indie.

Americké kontrašpionáži se postupně podařilo shromáždit důkazy proti velké skupině německých konzulárních úředníků ze San Franciska a Honolulu, dvěma soukromým americkým detektivům, několika Němcům a skupině indických předáků. Koncem zimy 1917 je soud poslal na dlouhá léta do vězení.

Při výbuchu parníku Aztec, který kotvil v newyorském přístavu, zahynulo na Nový rok 1916 dvanáct lidí. Začátkem ledna se pokusili němečtí záškodníci zničit zbrojovku v North Woburn ve státu Massachussettss, za týden vyhodili do vzduchu Du Pontovu dynamitku ve Story v Illinois a v Carney Point, založili požár na ponorkové základně v New London. Ve druhém lednovém týdnu následovaly útoky na tři zbrojovky na východním pobřeží. Potom postupně explodovaly ještě čtyři továrny, v další někdo založil požár. A to všechno za jediný měsíc.

Ovšem nejvíc byly ohrožené lodi - vybuchovaly jak v přístavech, tak na širém moři. Přitom je v newyorském přístavišti hlídali pracovníci detektivních kanceláří. Majitelé lodních společností, šéfové policie a britské tajné služby byli zoufalí.

Voska nabídl pomoc: Zrušte smlouvy s detektivy a lodě budou hlídat za stejný plat moji lidé. Každé plavidlo převezmeme, jakmile je vyložíte a bude úplně prázdné. Ujednáno! Potom Voska zavolal svého známého L. Franzla a nabídl mu: Zorganizujte strážní službu ze členů Českého národního sdružení! Potíže lodí plujících mezi New Yorkem a Evropou pozvolna ustaly.

Cesty neutrálních kurýrů
Američtí Češi byli v trvalém kontaktu s Masarykem v Londýně - psali, telegrafovali, posílali peníze. Uznávali ho jako skutečnou hlavu odboje. Ještě ze Švýcarska požádal Masaryk Vosku o rakousko-uherské pasy pro své kurýry. Kopecký jich opatřil pětadvacet vyplněných a šest čistých. Začátkem roku 1915 poslal Masarykovi do Londýna ještě padesát dalších.

Do Londýna je vezla Anna Tvrzická, žena tajemníka Českého národního sdružení v Chicagu. Také 10 tisíc dolarů ze sbírek Čechoameričanů na odboj. Nakonec měla navštívit Čechy. Vyplula na lodi Rotterdam 3. listopadu 1915 s rakouským pasem na své dívčí jméno Pazderková. Voska se domluvil s Brity, že parník zadrží a paní Pazderkovou zatknou. Ve Falmouthu ji odvedli z lodi a poslali do Londýna za Masarykem. Také tam přijel z Paříže Beneš. Pazderková-Tvrzická se učila nazpaměť poselství pro české politiky. Ale vzhledem ke „knoflíkové aféře“, která způsobila zatčení spousty vlastenců v Praze, do Čech nejela.

Zdálo se, že lepší šance dostat se do staré vlasti přes Anglii mají kurýři nikoliv s rakouským pasem, nýbrž s pasem americkým. Voska proto napsal svým důvěrníkům, aby takové dobrovolníky vyhledali. Další poselství vezla do Evropy žena chicagského typografa Francis Stanková-Buránková. Zastavila se v Londýně u Masaryka, bez obtíží navštívila Čechy a zase se vrátila do Ameriky.

K návštěvě starého domova se přihlásil Karel Steiger, který žil přes třicet let v zapadlém státu Omaha. Voska pro něj sehnal zastoupení pro Rakousko a Bulharsko od jedné americké firmy, která měla před válkou spojení s obchodními domy ve Vídni a v Sofii. Avšak zpráva Gaunta pro Scotland Yard o Steigerovi se zdržela, takže Britové posla zatkli jako skutečně podezřelého špiona. Prožil noc ve vězení, než ho 6. září 1915 telegram z New Yorku vysvobodil.

Na kontinent odjel Steiger v pátek 13. října. V holandském Rotterdamu překonal patálie při shánění rakouského a německého víza. Nejdřív se zastavil na několik dnů u svého bratrance v Roudnici. Potom odjel do Prahy. Náčelníkovi Sokola Josefu Scheinerovi vyřídil vzkaz od Masaryka:

Byl by rád, kdyby se čeští poslanci sjednotili, a jakmile se sejde říšská rada, aby požadovali propuštění zatčených politiků. Ale jinak se nemají zasedání účastnit. A pokud by tam přece jenom přišli, ať hlasují proti válečným úvěrům. Zahraniční akce pokračuje velmi úspěšně, česká otázka se dostane na pořad mírového jednávání - buď vznikne samostatný stát anebo budou mít české země samosprávu. Ovšem hodně také záleží na politickém vývoji doma, na tom, jak budou poslanci zahraniční výbor podporovat.

Také velká česká pěvkyně Ema Destinnová, která vystupovala v newyorské Metropolitní opeře, působila jako kurýrka. Na jaře 1915 se vrátila do Čech a většinu času trávila na svém zámečku ve Stráži nad Nežárkou v jižních Čechách. V listopadu se vypravila opět do Spojených států. Vezla s sebou poselství od Maffie, které měla předat spojce v holandském Haagu. Avšak tam se k ní nikdo nepřihlásil. Vyřídila tedy vzkazy až krajanům v Chicagu.

Koncem dubna 1916 nasedla na loď Hellig Olaw, která mířila do Hamburku. „Nežli odjela, vypravoval jsem jí o všem, nechal jí pročítat korespondenci z Francie, Anglie a Ruska, zprávy kurýrů a důvěrníků, tak aby mohla v Praze náležitě naše poslance informovat,“ napsal Voska.

Německý císař Vilém, který pěvkyni velice miloval, ji vybavil průvodním listem - tím se zaštítila na německé straně, ale už neplatil u Rakušanů. Rakouské úřady zřejmě o jejím poslání věděly. Jak napsal její životopisec Miloslav Pospíšil, „byla u ní při přejezdu hranic v Podmoklech nalezena tajná zpráva a plány, které měla zašité v divadelních kostýmech“.

Za takovou zradu byl trest smrti. Ale Destinnová byla příliš známou osobností, navíc za ní stál vlivný Vilém. Začátkem května ji úřady internovaly na jejím jihočeském zámku. A potom jí, stejně jako její důvěrnici a průvodkyni Anděle Mužíkové, odebraly pasy.

Kurýr František Synáček, který přišel na další přístup do Prahy, a to přes Balkán, cestou zahynul. Loď Brindisi, na které plul z Itálie do Albánie, Rakušané torpédovali. Později se Voska dověděl, že torpédo prý odpálil důstojník českého původu.

Úspěšně se vedlo i Marii Kvíčalové. Vyplula z New Yorku 20. července 1916 na skandinávské lodi. Podle domluvy ji Britové zatkli a odvezli do Londýna k Masarykovi. Potom pokračovala přes Kodaň a Berlín do Prahy. Tam se dostala až k vedoucímu tajného spolku Maffie Přemyslu Šámalovi, kterému odříkala: Italský ministr zahraničí Sidney Sonnino souhlasil s rozbitím Rakousko-Uherska a s osamostatněním českých zemí. Vzniká české vojsko. Nakonec přidala zprávy z front.

Konec života v komunistickém vězení
Když vstoupily USA do války, předal Voska-Victor úřadům veškeré své materiály, aby mohly snáze pátrat po německých a rakouských vyzvědačích a sabotérech. V létě 1917 ho vyslaly do Ruska, aby se pokusil překazit nástup bolševiků – to už se mu nepodařilo.

Ke konci války se vrátil do amerických služeb a v hodnosti kapitána zpravodajské služby vedl některé operace v Evropě. Po vzniku Československa řídil americkou potravinovou pomoc nové republice. Dvacátá a třicátá léta prožil jako slavný a bohatý podnikatel doma. Občas k němu zajížděl do vily na Zbraslav i prezident T. G. Masaryk.

Na počátku německé okupace se Voskovi a většině jeho rodiny podařilo uprchnout, bohužel žena a syn Artur skončili v nacistickém koncentráku. Ve Spojených státech pomáhal starý bojovník získávat lidi do nově se tvořící americké výzvědné služby OSS. Jeho samotného už aktivovat nemohli – v roce 1942 už mu bylo sedmašedesát let. Přesto našel místo, kde by se mohl uplatnit - v Úřadu pro válečné informace (OWI - Office of War Information). V tomto úřadu pro válečnou propagandu mohl dělat i špionáž. V létě 1943 dorazil do Istanbulu, odkud navázal spojení se Slovenskem a s protektorátem. Pracoval tam dva roky.

Po návratu do republiky se pustil sedmdesátiletý Voska opět do podnikání a do společenského života. Komunistů se nebál, měl mezi nimi spoustu přátel, zvláště mezi funkcionáři bezpečnosti – scházel se s nimi přece na jednáních Společnosti přátel demokratického Španělska.

Avšak starý pán netušil, že jiní činitelé Bezpečnosti ho stále považují za nebezpečného vyzvědače a jeho rodinu za semeniště reakce. Proto ho překvapilo, když na jaře 1949 zatkli jeho zetě sociálnědemokratického politika Zdeňka Bechyněho. Pravda, po několika měsících Zdeňka pustili. Avšak 5. června 1950 odvedla Státní bezpečnost nejen Bechyněho, ale i jeho, pětasedmdesátiletého Vosku. Vězení okusily rovněž všechny tři Voskovy dcery - Laura, Otýlie a Villa.

Starého bojovníka vinili komunisté ze špionáže ve prospěch USA. „Jeho jméno figurovalo v procesu s Rudolfem Slánským,“ napsala Dagmara Hájková. „Voskův dopis Šlingovi z roku 1939 (jehož pravost je ostatně sporná) sloužil k obvinění Otto Šlinga z práce ve prospěch americké zpravodajské služby.“ Slánský a Šling byli vysocí komunističtí funkcionáři, které začátkem padesátých let po vykonstruovaném procesu popravili. „Tatínek neměl spojení se Slánským,“ řekla mi Villa Bechyňová. „Ale se Šlingem se znal z druhé světové války. To bylo všechno.“

Po čtyřech letech vyšetřovací vazby odsoudili Emanuela Vosku na deset let do žaláře. Do vězení mu nesměli příbuzní posílat ani balíčky s potravinami. Starý pán byl víc nemocný než zdravý, přesto rodina žádala o jeho propuštění marně. Ani zlomenina krčku kyčelní kosti v roce 1956 žalářníky neobměkčila.

O rok později odmítli žádost o propuštění s děsivým odůvodněním - vězeň „nebyl dostatečně převychován“. Teprve začátkem roku 1960 mu trest ze zdravotních důvodů na šest měsíců přerušili. Zemřel 1. dubna doma mezi svými, ale stále ještě jako vězeň - domů měl jít v červnu. Až v roce 1991, po listopadové revoluci, mohl být Emanuel Voska plně rehabilitován. A v říjnu 1998 mu prezident Havel udělil státní vyznamenání.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama
Reklama