Jak jsem viděl průběh jmenování guvernéra České národní banky?

Dostal jsem od Mladé fronty Dnes poněkud podivnou otázku - jak jsem viděl průběh jmenování guvernéra České národní banky. Pokud vím, jmenování trvalo asi pět minut a jestli na něm bylo něco pozoruhodného, pak to byla neúčast odcházejícího guvernéra Josefa Tošovského a v protokolu oznámeného ministra financí Pavla Mertlíka. Jejich neúčast ovšem o něčem vypovídá, a to o podstatnějším jevu než je názor na pětiminutový ceremoniál. Podle mého vypovídá o tom, že existují podstatné výhrady vůči způsobu, kterým jmenování proběhlo a vůči důsledkům, které toto jmenování může mít.

Začal bych právě oněmi důsledky a chtěl bych čtenáře Mladé fronty Dnes ujistit, že mi nejde ani o osobní spor s prezidentem, ani o osobní spor se Zdeňkem Tůmou, kterého prakticky po lidské stránce téměř neznám. Jde o něco daleko podstatnějšího, a sice o to, kam se v této zemi bude do budoucnosti ubírat hospodářský vývoj.

Není pochyb, že pro prosperitu nebo naopak neprosperitu jednotlivých podnikatelských subjektů má velký význam výše úrokových sazeb z úvěrů. Ti, kdo se na každém kroku zaklínají zájmy podnikatelů včetně podnikatelů malých a středních, jistě nejsou tak naivní, aby si neuvědomili, že zdražení peněz, tedy zvýšení úrokových sazeb, dostane tyto podnikatele do velmi obtížné situace, která do jisté míry existuje i dnes a která bývá popisována jako tzv. credit crunch neboli zamrznutí úvěrů. Z makroekonomického hlediska jsme se ostatně už v létě 1996 mohli přesvědčit o tom, že prudké zvýšení úrokových sazeb centrální bankou - které má samozřejmě za následek analogické zvýšení těchto sazeb komerčními bankami poskytujícími úvěry - vede k propadu hospodářského růstu. A nakonec, jak se i stalo, k jeho převrácení do záporných hodnot. Tím vůbec netvrdím, že úrokové sazby jsou jediným a snad ani ne hlavním faktorem, nicméně jsou jedním z podstatných a významných faktorů hospodářského růstu nebo hospodářského poklesu.

Co se tedy stalo? Nový guvernér pan Tůma deklaroval před časem veřejně svůj úmysl zvýšit úrokové sazby se zdůvodněním, že česká ekonomika se už dostala z krize a že jsme ve fázi ekonomického oživení. Vycházím z tohoto prvotního tvrzení, i když v některých pozdějších komentářích se objevilo tvrzení jiné - prý šlo o zvýšení úrokových sazeb nikoli v závislosti na tempu hospodářského růstu, ale v závislosti na míře inflace. Budu se však zabývat především argumentací proti výchozímu publikovanému tvrzení.

Dovedu pochopit, když centrální bankéř uvažuje o tom, že v období tzv. přehřáté ekonomiky je vhodné zvýšit úrokové sazby zejména tehdy, pokud tento bankéř nezastává teoretickou školu, podle níž právě přehřátí ekonomiky, měřené příliš rychlým růstem hrubého domácího produktu, vede k zvýšení inflace. Oba tyto předpoklady se však dají poměrně snadno zpochybnit. Česká ekonomika zdaleka není přehřátá, je daleko spíše stále ještě podchlazená. Jestliže v roce 1997 hrubý domácí produkt klesl asi o 1 % a v roce 1998 klesl o 2,7 %, pak v roce 1999 se tento pokles zastavil, tj. činil - 0,2 %. V prvním pololetí roku 2000 byl pak podle předběžných statických údajů, které možná budou ještě korigovány, celkový růst hrubého domácího produktu 3,1 %, přičemž byl rychlejší v prvním než ve druhém čtvrtletí.

Pro srovnání stačí uvést, že v sousedních zemích s tranzitivní ekonomikou, ale i v zemích s vyspělou tržní ekonomikou, není výjimkou růst na hladině 5 až 6 % ročně. I mnohé diskuse o růstovém potenciálu české ekonomiky ukazovaly, že bychom byli schopni dosáhnout dlouhodobého a stabilního růstového tempa dokonce mezi 7 až 8 % ročně.

Mluvit tedy v situaci současného křehkého oživení, které trvá jen několik málo měsíců, o přehřátí české ekonomiky by podle mého názoru bylo ztrátou smyslu pro realitu.

Co se týče inflace, je u nás zhruba poloviční ve srovnání s Polskem nebo Maďarskem. Dosahuje o něco více než 4 %, přičemž její převažující příčinou je tzv. importovaná neboli dovezená inflace, konkrétně inflace vyvolaná rostoucími světovými cenami nejen ropy i zemního plynu. Je dobré si uvědomit, že za poslední dva roky se tyto světové ceny téměř ztrojnásobily a že tedy růst cen odpovídajících komodit na domácím trhu byl ve skutečnosti podstatně nižší, což znamená, že se část takto dovezené inflace podařilo domácí ekonomice absorbovat. Jinými slovy, dosud poměrně nízká míra inflace je převážně určována vnějšími faktory, které nemůžeme při nejlepší vůli ovlivnit, pokud nedoufáme, že kolem Hodonína vytrysknou nové naftové prameny. Bojovat proti takto dovážené inflaci zvýšením úrokových sazeb je stručně řečeno ekonomický nesmysl.

Z obou uvedených důvodů, ale i proto, že se obávám, že monetarističtí jestřábové v celkovém složení bankovní rady převládnou - a v tomto smyslu se nejedná o pouze o pana Tůmu, ale i o pana Niedermayera - pokládám za nebezpečí ani ne tak pro tuto vládu, která se poctivě snaží vyvést zemi z krize, do níž ji uvrhli jiní, ale především pro českou ekonomiku, obnovení restriktivní politiky centrální banky se všemi negativními důsledky pro stovky podniků, které se ledva vypotácely z krize, v níž byly před dvěma lety. A následně samozřejmě i pro sociální stabilitu, měřenou mírou nezaměstnanosti. Tu se daří v poslední době snižovat a lze si snadno představit, jaké dopady by mělo zdražení úvěrů na její další vývoj. Zdůrazňuji přitom, že mně vůbec nejde o to, aby banky poskytovaly tzv. špatné, to znamená nesplatitelné úvěry nejrůznějším podnikům a tunelářům. To se koneckonců dělo v uplynulých mnoha letech a počínající úspěch akce Čisté ruce vidím mimo jiné v tom, že po zásahu v Investiční a poštovní bance, která tímto způsobem financovala zhruba 500 rozvíjejících firem, tento jev přestává být obecně rozšířen.

Na druhé straně existují i zdravé, tedy splatitelné úvěry, které jsou nezbytné pro expanzi těch podniků, jež vyrábějí žádané výrobky za ziskovou cenu a jsou schopny expandovat  i na zahraniční trhy. Podlomit tyto podniky by bylo neodpustitelnou ekonomickou chybou. Chápu, že pan prezident vzhledem ke své odlišné specializaci tyto - byť poměrně jednoduché - ekonomické relace nezná.

Vyčítám mu však, že dal přednost jakémusi trucovitému gestu, kterým se snažil prokázat své ústavní kompetence ohrožené novým zákonem o České národní bance (a tím paradoxně prokázal, že tento nový zákon je vysoce užitečný). Vyčítám mu, že nevyslechl nejen názory lidí, které mohl pokládat za své politické oponenty, ale i názory těch, které mohl právem pokládat za své přátelé. A v tomto smyslu je i neúčast guvernéra Tošovského, který právem prohlásil, že kdyby podobný postup zvolil nějaký král, byla by druhý den v jeho zemi vyhlášena republika, naprosto pochopitelný a hoden úcty.

Patříme s Václavem Klausem do zcela odlišných názorových ekonomických škol, nicméně obě tyto školy vyznávají tatáž výchozí axiomata. A o axiomatech se, jak známo, nediskutuje. Kdyby šlo pouze o profesní chybu prezidenta, bylo by možné s úsměvem vzpomenout na postavu strýce Františka z Jirotkova Saturnina, který neznaje středoškolskou chemii, popálil si zánovní vestu. V daném případě však nejde o popálení prezidentské vesty. Jde o českou ekonomiku. A ti politici, kteří mají ve volebních kampaních plná ústa podnikatelských zájmů by si měli uvědomit, že svým servilním přitakáváním chybnému rozhodnutí právě tyto podnikatele, a tím i jejich zaměstnance, velice vážně ohrozili.