Jak jsem se potkal s Klausem

Potkat Klause asi není tak těžké, jak by se mohlo zdát. Postačí tomu i náhoda, která mne zavedla do blízkosti okna jeho poslanecké kanceláře u Malostranského náměstí. Klaus okno zrovna zavíral a pohlížel na zeměkouli pod sebou jako prezidentský kandidát. Shlížel i na mne a já si pomyslel: chudák, kdysi tolik znamenal a dnes jej snad nikdo už nechápe. Než to okno zavřel, stačil jsem mu říct, že bych jej za prezidenta naší země nechtěl. A on se ptal proč. Napadlo mne tolik věcí - přece jen od doby našeho posledního setkání uplynulo přes deset let. Byl jsem tenkrát na fakultě a nadšeně jsem hltal všechno, co Klaus o světlé budoucnosti naší společnosti. Byla to doba smělých prohlášení Komárků, kteří slibovali marku za pět korun za pár let. Uvěřili bychom tenkrát snad všechno a všem, ale Klaus věděl, kde je realita. Škoda, řekl jsem si, že to tak není i dnes.

Škoda promrhaného kapitálu lidských odhodlání, opasky jsme si chtěli nadšeně utáhnout všichni, ale dostali jsme jen gulášový socialismus v liberálním hrnci. Škoda pokusu o privatizaci, která sice rozdělila majetky, ale jinak nechala vše při starém. Škoda lidských zklamání nad tím, že banky lze vykrádat beztrestně a že práva domoci se je boj donkichotovský. Škoda ztráty přízně z věčných dohadů, politických kalkulů, uražené ješitnosti nad sarajevskými atentáty a škoda tolika falešných, falešných slovíček. Škoda tak malé profesorské sebereflexe. Škoda strany, která maje tolik potenciálu a voličské přízně, stala se autokratickým královstvím jednolitých názorů. Škoda neschopnosti vybrat bez politických handlů elitu, která by byla hodna k pokračování ve vedení země.
Ačkoliv dnes už nevěřím všemu, co kdejaký politik řekne, uvědomil jsem si, že o Klause a jeho ambice na udržení ve hře ani tak nejde. Klaus, kdysi právem tolik obdivovaný, dnes zatracený a bojující. Chudákem ale není. Jsem jím já - občan státu, kde lež a krádež není pořád ještě zločinem, já - přispěvatel věčného sebestravujícího penzijního systému, já - daňový poplatník dál platící pochybné stavby dálnic, nákupy stíhaček, internetů do škol a já - volič bezradně stojící před urnou.
I když se náš rozhovor nikdy neodehrál, stejně bych Klause prezidentem nechtěl.