Čítala mi jednou to, jednou ono, třeba jak závodil zajíc se želvou, a želva ten závod vyhrála, protože měla trpělivost a rychlý zajíc se jen vychloubal anebo bajku o tom, jak seděla vrána na větvi a liška stála dole pod stromem a prosila vránu, aby se s ní rozdělila, a vrána svolila, ale nakonec přišla o celý sýr. A pak jsem šťastně spinkal a říkal si, že nikdy nebudu tak hloupý, abych se nechal předběhnout želvou a taky nikdy neuvěřím žádné lišce, že se se mnou chce rozdělit.
A maminka mi pohádky povídala i když pršelo a já nemohl ven. A potom, když přestal déšť, vyšli jsme ven a já v holínkách šlapal do louží, a ze silnice jsme sbírali žížaly a popondávali šneky, a já jsem se vyptával, jak to že hlemýždi mají domeček a slimáci ne, a maminka mi vysvětlovala, že každý nemůže mít svůj vlastní domeček.
Proto mne zajímalo, kde tedy ti slimáci vlastně bydlí a dozvěděl jsem se, že oni si vždycky něco najdou, jednou pod listem, podruhé u stromu, pak zase mezi kameny, a že když se jim nedaří sehnat to správné bydlení, tak že slimákovi vypomůže jiný slimák a já nějak nedokázal pochopit, že strýček slimák poskytne slimáčkovi bydleni a on se mu za to neodvděčí. „Na světě nemůžeš úplně všechno chápat a všemu rozumět, “řekla mi maminka, „ protože kdyby jsme všemu rozuměli a věděli, co a jak dělat, byli bychom úplně jinde a vypadalo by to tady úplně jinak.“
A já najednou věděl, že zajíce ani ve snu nemohlo napadnout, že by ho želva předhonila, ale podruhé už by se mu to nestalo. A ani vrána by se příště s liškou nedělila. A to je to nejdůležitější, dokázat se poučit z chyb. Takže jestli ti před námi dělali v lecčems chyby, tak my je už nesmíme udělat a jestli se dopustímé nyní jiných nových přehmatů, ať už se to nestane těm po nás. A už jen proto, aby někteří slimáci nebydleli zadarmo a jiní ne, což se stává a obyčejnou včelku dělnici to zamrzí.
