A ještě přesněji – využívání přítele v době, kdy jsem to snad pro svou kariéru potřeboval, a odvrácení se od něho, ba plivnutí na něj, když je v nouzi on.
Rád bych tedy na pravou míru uvedl mé přátelství nebo spíše náš vztah s Jaromírem Nohavicou.
Mohl bych dopředu a jednoduše konstatovat, že přátelství s Jarkem a jakýkoli takový projev mě vždycky stál víc, než jsem dostal. Že dneska lituju toho, s jakou důvěrou a naivitou jsem k Jarkovi a k našim společným aktivitám přistupoval. Ale mohu být konkrétní.
Měl jsem ideu, že by ti "ostravští" písničkáři měli držet při sobě, a byla mi blízká představa, že bychom mohli i společně tvořit.
Na šňůře moravských písničkářů Morava 91 jsem měl pocit, že chybí finálovka. Písnička, kde by se všichni znovu sešli na pódiu a společně ji zazpívali. Přinesl jsem tenkrát Jumbo Jet a Černé papírové boty.
Na písničce Jumbo Jet jsme se shodli a také jsme ji ještě to odpoledne s Jarkem a Milošem Dvořáčkem na pokoji v České Lípě dopsali a ještě ten večer jsme ji zahráli.
Na všech dalších koncertech téhle šňůry jsme s ní všichni společně končili a měla takový úspěch, že jsme ji někdy hráli i dvakrát.
Nadšen úspěchem Jumbo Jet jsem Jarka pozval na společný tvůrčí týden na lyžích. Hanba by mě fackovala, kdybych měl na toto plánované setkání přijít bez námětů na písničky. Jarek takový problém neměl, takže nepřinesl nic.
Potom přišel rok 1992 a Cibulkovy seznamy. Při první příležitosti, bylo to v Novém Městě nad Metují, kde jsme oba vystupovali, jsem si ho vzal stranou a ptal jsem se, co mi k tomu řekne.
Říkal jsem mu, že to unesu, ať mi řekne cokoliv, jen ať se k tomu vyjádří. Naše přátelství že to nepoloží. A on mi řekl: "Ale Pavle, co si to o mně myslíš?" To bylo všechno.
Připravoval jsem v té době desku a ponechal jsem na ní Jarkovi spoluautorství u Kuvajtského šejka. K nahrávání Jumbo Jet jsem ho ale nepřizval a u písničky Zpátky do trenek jsem vyškrtl přispění Jaromíra Nohavici a ponechal písničku v původní podobě, tak jak jsem ji na setkání s Jarkem Nohavicou přinesl.
A když potom stoupal pro Anděla za zvuku Černých papírových bot (aneb Až to se mnu sekne), je snad jasné, že naše přátelství dál už fungovat nemohlo a kdo je pohřbil.
