Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jak je těžké v pražském Národním divadle hrát dělnice a ztroskotance

  15:47aktualizováno  30. května 8:20
Hra Martina Františáka zvaná Karla, kterou pražské Národní divadlo uvádí na své komorní scéně Kolowrat, si za námět bere život dnešních „ponížených a uražených“, kteří jsou kdesi na periferii země i společnosti vydáni napospas ekonomickým vichrům. Konkrétně: skupina dělnic je postavena do situace, kdy je likvidována „sklárnička“, v níž pracují. Zdravé téma. Ale jak je uchopit?

Z inscenace hry Martina Františáka KARLA - na snímku Jan Hartl a Martina Preissová | foto: Národní divadlo - Hana Smejkalová

Dramatik a režisér Martin Františák (1974) se ve svých textech věnuje české, potažmo moravské vesnici soustavně. Narodil se ve Valašském Meziříčí, nemá k takovému prostředí daleko. A blízkost lidem mimo centra je na Karle znát, její sociální dimenze působí věrohodně, tedy alespoň tehdy, když figury v replikách projevují svůj naturální fundament, když hovoří o věcech života „po jejich“. „Jenže pak začne (autor) do děje zapojovat surreálné figury, zvířata, oživlé mrtvé. Také písně, jeho obsese, slouží spíše jako odkaz k mytologické minulosti než jako regionální ornament, charakterizují mnohem spíš jejich protagonistu než prostředí a folklórní aspekt jim chybí docela,“ píše v programu ke Karle dramaturgyně a kritička Marta Ljubková. „Františákovy hry tedy přinášejí jednoznačné interpretační úskalí: jak se porovnat s věrohodností a zároveň jak nepotřít jeho rozkolísanou kausalitu, nedokonalou psychologii postav, jak interpretovat symboly, které jsou na bázi podobnosti s realitou prostě neinterpretovatelné?

Dramatik a režisér Martin Františák

Dramatik a režisér Martin Františák

Dramatik a režisér Martin Františák

Dramatik a režisér Martin Františák

U Karly napoví už jména osob: tu hlavní autor označil poněkud tajuplně a složeně Draha – také bílý rys, ostatní ženám přidělil běžná tuzemská či regionálně zabarvená jména (Bohuša, Marta, Marienka), zatímco mužům Františák vtiskl pouze příjmení, nadto bůhvíproč německy znějící (Fügner a Reichman). Pak se tu ještě vyskytuje trojice Foukaček, rozuměj bezejmenných dělnic, které ve fabrice vyfukují sklo; ty v rozestavení postav poněkud připomínají antický chór. Ona ozvláštnění realistického základu surreálnými, imaginárními, ireálnými motivy v pražské inscenaci Karly, režírované Janem Kačer, nefungují. Nemohu si pomoci, ale rys, jelen či Měsíc (kam odváží majitel „sklárničky“ Reichman dceru Karlu, kterou má s Drahou; prostě asi má jít o dalekou cizinu) působí v Kolowratu coby ornamenty, které diváci vezmou na vědomí, ale zážitek z příběhu neumocňují. 

Celou tu inscenaci drží pohromadě sociální konflikt obsažený v textu, jemuž Františák dokázal vtisknout věrohodnost; „prožitě“ kombinuje slova běžná a nečesaná, poskládaná do jednoduchých vět, s obraty nevytrčeně básnickými. „Víte hoši, já vám to řeknu tak. Mně po tom může prd, co se tady v jedenáct bude dít. Mně chlap zmizel, dobře tak, stejně mě dusil, děcka mít nemůžu, jak víte, ze socky vyžiju, ale mně jde o vás. Marta má chlapa v kamionu na cestách – čtyři děcka, Pavluša má chlapa v Norsku na plošině, tři měsíce jí nenapsal, každé ráno po šichtě strká hlavu do skříněk – myslíš, že nepoznám, jak trpí a naříká. Nejí chleba, ale řve celou svačinu. Pět děcek.“ Tak praví Bohuša, nejpádnější z těch „bab“, které Františák v Karle Stvořil.

Z inscenace hry Martina Františáka KARLA - vpravo Taťjana Medvecká

Z inscenace hry Martina Františáka KARLA - vpravo Taťjana Medvecká

Když jsme u Bohuši, rovnou povězme, že Taťjana Medvecká ji ztělesnila výtečně, je to nejlepší výkon inscenace. Medvecká se posadila do role intonací, myslí, ale i fyzicky – její Bohuša chodí mírně rozkročeně, s pohyby sedřené energické ženské. Všechny ostatní výkony jsou standard první scény, ničím neurážející, ale bohužel i dost rychle zapomenutelný. Konkrétněji jede příklad: Jan Hartl v roli rezignovaného pumpaře a alkoholika Fügnera, strýce Drahy, který cítí vinu za dávnou smrt její matky, se omezuje na shrbenou ukňouranost, až je to protivné. Hartl umí postavy tohoto typu, tedy lidi vyměklé, outsiderské i senzitivní (ostatně jeho životní rolí na jevišti byl výkon v inscenaci Divadla za branou II Nemožný člověk), ale jeho Fügner je pouhopouhá rutina, bohužel.

Jenže to rozpačité vyznění Karly v Kolowratu nejspíš souvisí s věcmi obecnějšími. Kostýmy inscenace (dílo Kataríny Hollé) jsou pouhým designem, který chce evokovat vytahanost a „dělňáckost“, ovšem nejsou s to být periferními hadry, už od pohledu ojetými a smrdutými. Minimalistická scéna Jakuba Schindlera sice naslouchá možnostem podkrovního Kolowratu, kde si scénografické rozlety nelze dovolit, ovšem esteticky jde mimo duch Františákova textu: Schindler nechal vyrobit (sněho)bílý pult, o něhož se opírá zoufalec Fügner, a (sněho)bílou vlnící se plochu, na níž se sice dá sedět i ležet, a která by dobře zapadla třeba do přehlídky Designblok. Jak se však její vizualita snoubí s Františákovou periferií, toť záhada. A přičteme-li vesměs instantní herecké výkony, vychází z toho míjení se s dramatikovým světem.

Praha, konkrétně Národní divadlo, konkrétněji šéf její činohry Michal Dočekal, chce uvádět současné hry, bere to jako svoji „občanskou“ povinnost, takže dramaturgie to ošetří, text připraví, ale Františákův svět v Karle je pražskému duchu velice vzdálený, výsledek příliš vyznívá jen JAKO. Předloňskou premiéru Karly v Divadle Petra Bezruče Ostrava jsem neviděl, nemohu srovnávat než s ukázkou, která je k nalezení na internetu a s recenzemi, ale pochybuji, že míjení se s Františákovým světem tam bylo větší. 

Z inscenace hry Martina Františáka KARLA - na snímku Alexej Pyško

Z inscenace hry Martina Františáka KARLA - na snímku Alexej Pyško

O inscenaci

Národní divadlo, Praha – Martin Františák: Karla. Hra po noční směně

Režie Jan Kačer, režijní a choreografická spolupráce Petr Zuska, scéna Jan Schindler, kostýmy Katarína Hollá, dramaturgie  Iva Klestilová, hudba Petr Skoumal.
Hrají:
Draha – také bílý rys: Martina Preissová
Fügner: Jan Hartl
Bohuša: Taťjana Medvecká
Marta: Kateřina Holánová
Marienka: Adéla Koutná
Reichman: Alexej Pyško
Foukačky: Hana Marie Maroušková / Jana Epikaridis / Lucie Linhartová / Ivanna Illyenko

Premiéra 18. května 2012 v Divadle Kolowrat





Autor: Kavárna


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.
Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora "papírové" Kavárny v MF DNES. Chtěl...  celý článek

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.
Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se společností a myšlením vychází nově na...  celý článek

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.
ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace Miroslavu Kalouskovi, to jsou témata...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.