Svazek K. H. B. - Karel Havlíček Borovský je v příjemně archaizující vazbě „vystavěn“ z třinácti příspěvků. To je počet, který už by měl umožnit různobarevný obraz, a třeba i zprostředkovat rozvrstvený pohled, zvláště, když texty „havlíčkologů“, kteří se zde sešli, byly většinou originálně psány pro tuto knihu. Recyklované jsou tři studie. Časopisecky vyšel před deseti lety článek Česká literární xenofobie Milana Uhdeho. Další dva pocházejí od již zemřelých odborníků. Fragment větší studie Alexandra Sticha, nazvaný Sabinův Havlíček – denunciant, udavač i mučedník svobody, vyšel v roce 1976 ve sborníku Ústavu pro jazyk český. Vladimír Macura vydal svůj Sen o trnové koruně roku 1998 v knize Český sen. Protože editoři sborníku pokládali tyto studie „v kontextu moderního havlíčkovského bádání“ za podstatné, zahrnuli je do svazku, ba, jak čteme v ediční poznámce, se „staly inspirací i odrazovým můstkem“.
Předseda Rady České televize Milan Uhde (7. září 2011)
O knizeK.H.B. Karel Havlíček Borovský. 1821-1856 Editoři Hynek Bouchal, Aleš Říman. Vydalo nakladatelství Petrkov, Havlíčkův Brod 2011, 256 stran, doporučená cena 249 korun. |
Jak dlouhý skok se díky nim podařil? Je zřejmé, že většina ostatních přispěvatelů Stichovu a Macurovu studii neminula, je z nich i citováno. Tím se naplňuje logika bádání a psaní. Trochu se tak rovněž naznačuje, že překročit spolehlivou interpretaci, přidat k ní cosi originálního, není zrovna snadné. Už víme, že silnější než osobnost sama bývá legenda kolem ní budovaná, fakt, že interpretace záleží na straně, která za ni pléduje. A tak i psaní kolem Karla Havlíčka je spíš posouváním po známé šachovnici, přičemž tah závisí na zaměření pisatele. O „svém Havlíčkovi“ vypráví politik a esejista Petr Pithart: „Co jsme to v Havlíčkově případě vlastně ctili? Utrpení, které chudák hrdina nepřestál? Milujeme své mučedníky, až když už spolehlivě po nás nemohou nic chtít.“ O Havlíčkově pozitivním vztahu k monarchii praví historik Jiří Rak: „Havlíček se v komentáři uchýlil ke staré taktice oddělení ´dobrého panovníka´a jeho ´zlých rádců´: vina neleží na mladém císaři, ale na ministrech toužících po pohodlnějším způsobu vládnutí.“
Bohumil Doležal
O novinářském a politologickém obzoru píše politolog a komentátor Bohumil Doležal: „Havlíček měl docela jiné představy o smysluplné politické činnosti než radikálové. Jeho heslem byla pracovitost, trpělivost a osvěta.“ O horizontech církevních a náboženských poznamenává sociolog a teolog Zdeněk R. Nešpor: „Vadil mu nečeský charakter vyšší církevní hierarchie, ale také některé prvky církevního, dokonce i biblického učení, představující ´staré domněnky a bajky východních národů, které žádný zdravý rozum za pravdu považovati nemůže´.“ O regionální hrdosti a muzejnictví píše historik Michal Kamp: „Josefína Havlíčková měla po smrti svého slavného syna v Německém Brodě zcela výsadní postavení. Od roku 1862 se stala tradiční ikonou havlíčkovských oslav, gymnaziálními studenty byla zvána na školní plesy a právě z pozice matky Karla Havlíčka se těšila všeobecné úctě.“
Rodný dům Karla Havlíčka Borovského
Pak jsou tu referáty týkající se tématu volněji a spíš zkoumající dobové souvislosti. Vedoucí Oddělení časopisů Knihovny Národního muzea v Praze Martin Sekera přednáší žurnalistickou historii: „Jako čtyřiadvacetiletý, bez novinářských zkušeností, nastoupil Havlíček na Palackého doporučení na místo redaktora Oficiálních Pražských novin.“ Archivář a diplomat Jiří Kuděla rekapituluje dějiny budování státní tajné policie: „Tento ´literát z Čech´ byl nejen inspirací pro vytvoření dvou konceptů návrhu ministra vnitra na jeho konfinování, ale též inspirací pro zvláštní přednesení císaři o využití nástroje konfinace proti politicky nebezpečným osobám obecně.“ V tomto ve svém příspěvku pokračuje bezpečnostní analytik Jan Schneider a vede paralely do nedávné doby.
Historička Magdaléna Pokorná představuje „neznámého oponenta“ Václava Frosta: „Václav Frost citoval již na jiném místě z díla Karla Havlíčka větu ´Především uznáváme jenom dvojí náboženství, totiž pravé a nepravé; pravdivé a falešné´.“ Nechybí ani příspěvek nicneříkající, zde z pera profesora národohospodářských a sociálních dějin Jiřího Štaifa: „Spokojuji se tudíž s úkolem dosáhnout v postižení zvoleného tématu jisté plasticity, jež chce odhalovat především ty možnosti našeho vztahu k Havlíčkovi, jež se mi zdají být i dnes společensky funkční.“
Karel Havlíček Borovský
Celkový dojem ze sborníku K.H.B.? Pozitivní, vnímáme-li ho právě coby trochu staromilnou upomínku významného rodáka, jejíž podnět a největší práce na ní vzešla právě z „Havlíčkova města“, neboť editory jsou učitelé havlíčkobrodského gymnázia, Hynek Bouchal a Aleš Říman, a dílo vydalo tamní nakladatelství. I když, jak říká Petr Pithart „dneska se už přestává číst“, málo se obdivují pomníky a koneckonců ani legendistika už tak nekvete, náležité připomenutí dobrého a zajímavého člověka, navíc v důstojném provedení, ještě stále potěší.
A ještě poznámku na okraj: Jedním ze zdánlivě nepodstatných účinků sborníku K.H.B., je zjištění, že většina přispěvatelů užívá pro označení Havlíčkova nuceného pobytu v Brixenu pojem „konfinace“. Jednoduché hledání ukáže, že stejný pojem se užívá v gastronomii, kde konfinování značí v podstatě dušení ve vlastní šťávě, takovou úpravu poživatin, která „velmi rozmělní konzistenci a podpoří sílu vlastní chuti“. Možná i v tomto smyslu je ono slovo pro Karla Havlíčka výstižné.
