Během uplynulých dvou měsíců jsem navštívil osm amerických měst – Boston, New York, Washington, Houston, Chicago, Los Angeles, San Francisco a Seattle. Páni! Zůstává mi několik dojmů.
Zaprvé, musíte-li ve Spojených státech cestovat z jednoho města do druhého, prokážete si laskavost, když se vám podaří najít si železniční spojení. Americké aerolinie jsou dost děsné. Mají štěstí, že v zemi, která se prohlašuje za domovinu volnotržního kapitalismu, odpor vůči konkurenci zatím na domácí trh nevpustil asijské letecké společnosti. Uvědomují si američtí vzdušní pasažéři, jak mizerné služby se jim dostává?
Americká letiště jsou stejně ubohá jako britská, možná ještě horší. Oscara získává Los Angeles s frontami v sovětském stylu před bezpečnostními kontrolami. Čím to je, že nám Amerika servíruje kouzla ze Silicon Valley a infrastrukturu třetího světa?
Americký optimismus
Navzdory vší mizérii americké letecké dopravy vám však příjezd do cíle pořád dokáže vyrazit dech. Architektura na břehu jezera v Chicagu. Pohled na Puget Sound v Seattlu (jedno z mých nejoblíbenějších měst). Vyhlídka na Sanfranciskou zátoku z Nob Hill. Park Avenue v New Yorku za pěkného rána na vrcholu jara. Do jednoho jde, abych si vypůjčil slova od Franka Sinatry, o "město mého gusta".
Evropana – anebo přinejmenším mou evropskou maličkost – ve všech těchto městech v současnosti překvapuje optimismus. Ano, ekonomické zprávy byly a nadále zůstávají ponuré. Značná část automobilového průmyslu je na dně. Prodejci vozů zavírají. Ceny domů jsou stále splasklé. Prudce roste nezaměstnanost i rozpočtový deficit. Pocit stísněnosti, který člověka obklopuje v Británii a ve velké části Evropy, tu však nepanuje.
Hádám, že velkou měrou jde o důsledek tradičního amerického entuziasmu: názoru, že co se propadá, brzy se zase odrazí zpátky. Právě to je jeden z důvodů, proč Amerika za posledních 150 let téměř setrvale tvořila minimálně čtvrtinu světového vzestupu. Ale svůj vliv má ještě další faktor.
Často se hovoří na pěkné marxistické téma – o vlivu ekonomiky na politiku. Nedávno jsme to viděli v Británii. Propadne se ekonomika a hned se propadne obliba labouristické vlády.
Britská labouristická vláda je tak nepopulární, jak jen může být. V nedávných volbách do místních samospráv a do Evropského parlamentu dopadla katastrofálně. Premiér Gordon Brown je v úřadu trpěn hlavně proto, že si jeho ministři spočetli, že kdyby se ho zbavili, konaly by se předčasné volby, v nichž by drtivě prohráli.
Ale nemá politika také vliv na ekonomiku? Jsem přesvědčen, že právě toho jsme dnes svědky ve Spojených státech. Ekonomika sice vypadá zle, ale prezident působí skvěle. Navzdory všudypřítomným snahám Fox News prezident Barack Obama vévodí, uchvacuje a oslňuje publikum amerických voličů – spotřebitelů, pracujících, investorů, všech do jednoho. Je Jednička, jak mu přezdívá jeden americký komentátor. Zdá se, že Obama má všestranný politický talent a zkouškou charakteru prošel také. Hvězdou je navíc svým vlastním působivým přičiněním i jeho manželka. Zapněte si kterýkoli televizní kanál – a tu je máte: oslniví, slušní a pohotoví.
"Kéž by byl náš"
Takže ačkoliv ekonomická čísla mohou vypadat zle, politické vedení země vypadá výtečně. A jste-li Američan, sledujete ostatní země ve světě kolem (zejména v Evropě), kde lidé říkají: "Kéž by byl náš."
Jsem také jeho fanouškem: fanouškem se dvěma obavami. Zaprvé, co se stane, pokud politika nezvítězí nad ekonomikou a Obamovy postupy nepovedou k oživení? Právě tady si starý politický kalkul může vybrat svou chmurnou daň. Pokud se do konce roku neobjeví známky ekonomického oživení, výsledky průzkumů veřejného mínění mohou začít klesat. Obama je dost chytrý na to, aby si toho byl vědom.
Proč si toho tedy bere na svá bedra tolik? To je moje druhá obava. Den co den v každém přehledu zpráv srší elánem. Snad by řekl, že to je nutnost. Existuje tolik věcí, od reformy zdravotnictví po Blízký východ, které vyžadují jeho pozornost. Mám jen strach z faktoru nudy.
Vycházíte-li z toho, že vládnout je stejné jako vést kampaň, totiž že 24 hodin denně a sedm dní v týdnu musíte být středobodem debaty, můžete vážně počítat s dlouhou trvanlivostí? Neriskujete, že se přece jen okoukáte, i když budete pohotoví jako blesk?
Doufám, že se mýlím. Barack Obama je hvězda. Svět svou hvězdu potřebuje. Potřebuje však, aby vydržela zářivě svítit několik příštích let.
© Project Syndicate, 2009.
