O tom, jaká bude osobnost člověka, rozhodují tři věci: dědičnost, výchova a prostředí, ve kterém se pohybuje. Dále jej pak dotvářejí tělesné i duševní zdraví a inteligence se vzdělaností.
Zdravá osobnost má naděleno od všeho trochu. Člověk nemusí být úplný "klad'as". I agresivita, vzteklost, ješitnost stejně jako pasivita čí submisivita k nám patří. Tyto vlastnosti by se měly vyskytovat v přiměřené míře a projevovat přiměřeně situaci.
Když něco vypadne...
Avšak někomu z mozaiky vlastností některá vypadne, nebo jí má naopak přespříliš. 0 takové osobnosti pak hovoříme jako o nevyvážené. "Každá ztráta či nadměrný vývin některé z vlastností nás vede do konfliktu s okolím," vysvětluje psychiatr Karel Hynek, docent 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Odborníci pak pro tyto případy používají odborný název - porucha osobnosti. Dříve se říkalo psychopatická osobnost a jejím nositelům - psychopat. Vyskytuje se i ve světě politiky?
Touha vyniknout
"Jako v každé profesi i v politice se najdou lidé, kteří se tam dostali náhodou. Spíše se tu však ocitají lidé velmi ctižádostiví, kteří touží vyniknout nad ostatními," konstatuje Karel Hynek.
Právě politika je dnes oblastí. kde je možné vypiknout i s omezenou moudrostí, pouze s určitými schopnostmi a bez jakýchkoli specializovaných vědomostí. "I člověk průměrné, či dokonce podprůměrné inteligence je schopen ovládat chod dějin. Příkladem závažných poruch osobnosti mohou být Napoleon nebo Hitler," připomíná psychiatr Hynek.
Nejenže nemusí být politici obdařeni zrovna vysokým intelektem. V průběhu dějin se vyskytli u žezla i mentálně retardovaní vládci - příkladem může být třeba rakouský císař Ferdinand V Dobrotivý.
Stejně tak jsou u politických osobností z historie známy sexuální úchylky pokud se vyskytly u lidí mocných, politicky schopných, vedly k nejhrůznějším činům. Nejznámějšími symboly krutosti se stali například římští císaři Caligula nebo Nero.
Dnes v zemích s volenými vládci jsou podobné extrémy přece jen méně pravděpodobné. V demokratických společnostech by teoreticky měla být osobnost s chorobnými vlastnostmi vyloučena volebním mechanismem. Lehkým psychopatům neboli - jak se dnes říká - lidem s poruchou osobnosti je však svět politiky otevřen neomezeně.
Magnetem je soutěžení
Silné osobnosti láká soutěžení a právě politika je vyloženě kompetitivní profesí. Hybnou silou politické kariéry jsou pak především vysoká ctižádostivost, ješitnost, narcismus, egoismus, exhibicionismus, snaha vyniknout jako řečník, imponovat druhému pohlaví.
Právě osobnosti nadměrně obdařené těmito vlastnostmi podle psychiatra Karla Hynka přitahuje svět moci a politiky. V malé míře jsou tyto vlastnosti všeobecně tolerovány, u politiků však mohou narůst do obřích rozměrů a stát se chorobnými.
Ale i nedostatek některé vlastnosti vede k poruše osobnosti. Nedostatek si totiž člověk často něčím nahradí. Ješitnost tak často provází lidi, kteří ve skutečnosti trpí pocity méněcennosti, pocity sexuální nedostatečnosti. Tyto osoby se pak mohou dostat až na vysoká politická místa; kde své nejisté sebevědomí nahrazují drahými obleky a kravatami, politickým vlivem a popularitou.
A lidem, kterým se nepodaří proniknout na vysoké posty ve světě reálném, přestože po nich neobyčejné touží? Pak se k ním někdy dostanou alespoň ve světě bludných představ. Proto potkáváme na chodbách psychiatrických klinik Napoleony či Karly IV. Rejstřík těchto osobnosti však jde s dobou.
"Měli jsme tady i jednoho Husajna, který z uzavřeného oddělení řídil válku v Perském zálivu," podotýká Karel Hynek. Jak už bylo řečeno, vysoký intelekt není u vstupu do politiky podmínkou. Inteligencí je celá řada a pro politický úspěch stačí jistá dávka inteligence sociální, je-li doprovázena dostatečně vysokým sebevědomím. Rozhodující je také image, kouzlo osobnosti - a to se dá záměrně posilovat.
Podoba čistě náhodná?
Karel Hynek nabízí zajímavé srovnání politiků s histrionskými (dříve se používal i v odborných kruzích výraz hysterickými) osobnostmi. Histrionské (hysterické) osobnosti jsou velmi citlivé na svůj vzhled, často jsou výstřední v oblékání. Vůdčí princip u lidí s histrionskou poruchou osobnosti hraje trvalá nespokojenost, která je vede I k dosahování cílů. Je pro ně důležité, aby byli vysoce hodnoceni okolím. Bývají dobrými herci, řečníky, pedagogy a politiky. Společenské prestiže dosahují i za cenu intrikování a pomluv. Popularita je pro ně vším...
Porucha osobnosti může vést až na hranici duševní choroby. existují například kverulanti, kteří si na vše stěžují, neustále vedou soudní spory. V jisté míře se pak v politických kruzích objevují jedinci zvýšeně urážliví, citliví k ponížení. I ti se často soudní cestou domáhají své prestiže, popularity a satisfakce. Nedůvěřivost a vztahovačnost provázejí jejich rozhodnutí.
Lis profesionální deformace
Deformuje osobnost člověka pobyt ve světě politiky? Bezpochyby ano. "Každé řemeslo vede k profesionální deformaci," vysvětluje Karel Hynek. U politiků se projevuje v neschopnosti ústupu ze slávy. Byt v některých kultivovaných společnostech došla k odvolání i těch nejúspěšnějších politiků, jakým byl třeba Churchill, garnitura politiků z mladých demokracií je podle psychiatra Karla Hynka často stižena pocitem, že musí setrvat na titulních stránkách novin navždy.
"Politici se mnohdy spojují se svou kariérou a vemluví se do ní tak intenzívně, že sami začnou věřit, že bez nich společnost nemůže postoupit vpřeď. Za každou cenu usilují o další a další zvolení," doplňuje psychiatr.
Některé méně významné osobnosti mohou u politiky držet i nižší cíle, třeba majetkové, ale mnohým politikům výsluní stojí i za cenu finančních ztrát: jiné profese by pro ně byly třeba i finančně zajímavější.
Politik se mnohdy snaží udržet ve své funkci z chorobných povahových vlastností - když se strachuje, že po svém nezvolení propadne až na dno společnosti, že přijde o samotný život. Takoví politici během svých kariér z bludu pronásledovanosti zlikvidovali i statisíce lidí. Tragickým příkladem je Stalin. Mohou se vyslrytnout i jedinci, kteří se do sebe a své kariéry v jejím průběhu narcisticky zamilují. Patolízalové a podřízení je pak dále přesvědčují o jejich nenahraditelnosti. "Na tom se často podepisuje život ve skleněné kouli," dodává soudní znalec v oboru psychiatrie Karel Hynek. Řada z nich ztrácí kontakt s "normálními" lidmi, mají styky pouze s těmi, kteří jim pochlebují, ostatním se vyhýbají.
Léčit se to nedá
Dá se s poruchou osobnosti něco dělat? "I v nejlepším případě jsou možnosti léčby velmi omezené. Na paranoiu zabírají neuroleptika, na deprese antidepresiva, ale do sebe zahleděného narcistního člověka nepředěláme. I kdyby sám chtěl, ani jeho vůle a spolupráce s lékaři nemusí stačit," podotýká přední pražsky psychiatr Hynek.
