Jak dál s reformou?

Reforma armády je již několik let v centru zájmu veřejnosti, politiků i bezpečnostní komunity. České politické elity koncem 90. let pochopily, že pokud se mají vydávat nemalé prostředky na budování armády (zhruba 2 procenta HDP ročně), je vhodné je vydávat účelně.

Zcela zásadní reforma české armády je spojena se jménem J. Tvrdíka, i když musíme zohlednit i vliv doporučení našich spojenců v Severoatlantické alianci.

Reformou armády Tvrdík odstartoval  definitivní rozchod s mírně obměněnou strategií budování české armády pro masivní konflikt ve střední Evropě, adekvátně k tomu vybavené těžkou technikou.

Realizovaná koncepce se snaží o transformaci české armády v mešní ozbrojený sbor určený zejména k provádění širokého spektra operací při řešení krizí, včetně operací na vynucení míru, které logicky budou probíhat hlavně mimo teritorium České republiky.

Jakkoli v oficiálních dokumentech je tu a tam používána rétorika snažící se učinit tento vývoj přijatelnějším pro veřejnost, jedná se dle soudu autora o nezpochybnitelný fakt.

Souběžně s reformou armády probíhající ozdravění veřejných financí si vynutilo změnění finančního rámce transformace české branné moci. Vojáci zkrátka dostanou méně, než původně předpokládali. Uvedený krok je pro vládu absolutně bez rizika, protože v Evropě - a tím méně v České republice - je veřejnost zřídka ochotná podporovat finanční požadavky vojáků.

Ministr Tvrdík tím zdůvodnil svůj odchod z funkce, čímž vytvořil prostor pro nástup dalšího novopečeného civilisty, M. Kostelky. Současné probíhající revize reformy české armády zdůvodňovaná změněným finančním podmínkám ale nastoluje otázky, zda byla původní Tvrdíkova verze vůbec reálná vzhledem k jím předpokládanému finančnímu rámci?

Vojáci si sice zvykli, že plánují proto, aby mohli improvizovat a povýšili v České republice tento zvyk na systém, ale připravovaný rozsah revize reformy spíše dává za pravdu kritikům, kteří za nereálnou považovali už Tvrdíkovu vizi.

Nejenom nedostatek peněz a chyby při plánování jsou hrozbami pro úspěšné ukončení reformy. V rámci české armády a skomírajícího vojensko-průmyslového komplexu existují různě orientované skupiny prosazující vlastní názory a zájmy, jejichž vznik sahá hluboko do 90. let a možná i dříve.

Jednou z nejvlivnějších byla takzvaná "tanková lobby", která měla velmi ambiciózní a nereálné plány v oblasti modernizace tanků a jejich následného možného exportu.

Miroslav Kostelka nedávno ostatně uvedl, že: "Žádná technika, která není v

PŘÍLOHY

používání armády, není prodejná na mezinárodních trzích. Proto je budeme používat. Nevěříme, že je budeme nasazovat někde do misí a ve střednědobém horizontu nevěříme, že je použijeme pro obranu tohoto teritoria."  (ČTK 10.7.2003)

Jeho postoj je nesporně realistický. Bylo aby ale vhodné upřesnit, kde bere víru, že námi modernizované tanky bude někdo kupovat? Podobných a mnohem úspěšnějších projektů běží ve světě více, konkurence je ostrá a trh omezený.

Státy, které by měly zájem o tyto tanky buď většinou nemají peníze, jsou embargované mezinárodním společenstvím a nebo jsou politicky nepřijatelné.

Druhou významnou lobby je letecká. Jak jinak, než vlivem letecké lobby si lze vysvětlit například program L-159? Armáda zčista jasna po revizi reformy vystačí s 18 stroji místo 72, přičemž návratnost projektu se pohybuje někde kolem 200 prodaných letadel a více.

Tak jako v případě modernizace tanků i u lehkého bitevníku hrozí prohospodaření značných finančních prostředků, které budou při reformě armády chybět. Tyto projekty a mnoho dalších byly započaty ještě před zahájením reformy, to ale neznamená, že nemohly být v zárodcích reformy revidovány. Finanční ztráty mohly být menší, jakkoli nikoli nulové.

Komplexní řešení problémů armády a vojensko civilních vztahů v České republice je dle autora jediné a není vůbec jednoduché. Politici by se měli snažit proniknout do armádních záležitostí, získat určitou reálnou kvalifikaci, přestat pouze realizovat doporučení vojenských odborníků (občas vzájemně se vylučující)  a snažit se o vlastní posouzení problémů dnešní armády.

Nikdo totiž není neomylný a nestačí pouze probíhající procesy sledovat a přebírat za ně politickou zodpovědnost, je nutné je i řídit a kontrolovat. V demokracii je běžné střetávání vojenských skupin v rámci demokratického procesu a existence různých lobby uvnitř armády. Ve stabilizované demokracii ale mají vojenské elity zdatného protihráče u politiků, kteří se zabývají armádními záležitostmi. To ale není případ České republiky.

Další analýzy a komentáře čtěte na portále natoaktual.cz ZDE

natoaktual.cz - Informační a zpravodajský portál o NATO


Video