Letná zajímala Pražany už od chvíle, kdy na ni pražský purkrabí Jan Chotek dal roku 1804 vybudovat první komunikační výstup. Serpentina tehdy spojila dosud nevyužitou pláň nad Vltavou s centrem města. Od té doby začaly vznikat - často velkolepé - plány, jak rozsáhlé území využít.
Dosud se však nikdy žádný projekt nedotáhl do konce, protože Letná vždy vzbuzovala emoce. Proti příznivcům jejího stavebního využítí stáli ti, kteří ji chtěli zachovat jako oblast plnou zeleně.
Rovněž přítomnost nedalekých Hradčan nakonec často vedla ke smetení ze stolu odvážných návrhů, které by mohly panorama nad řekou poškodit.
I proto, aby se zamezilo spekulaci s pozemky a nezřízenému zastavování pláně, byl už v devadesátých letech 19. století vybudován první regulační plán. Byl přísný a plochu ponechával z větší části volnou.
Na Letnou průkopem nebo tunelem?
Od 60. let se pak začíná mluvit o potřebě propojit Letnou mostem s druhým břehem Vltavy. Tehdy také vzniká návrh na tzv. průkop Letnou, což je téma, které uchvátí architekty a odbornou veřejnost hlavně na začátku 20. století.
Staroměstské náměstí tak mělo být podle tehdejších debat Pařížskou třídou a Čechovým mostem propojeno nově vybudovaným průkopem či tunelem s Bubenčí a Dejvicemi, stejně jako s novými čtvrtěmi, které se na Letné začínají směle plánovat.
Od návrhů se ale nakonec upustilo, protože by byly velice nákladné. A tak se nakonec vše vyřešilo až vybudováním tunelu v 50. letech, který řidiče vynese na Letnou během pár minut hned v blízkosti budovy Zemědělského muzea.
V centru pozornosti
Letná zkrátka přitahovala pozornost architektů neustále. Velká bytová nouze a potřeba budov pro nový stát k ní upínaly zraky jako k dosud nevyužité části města.
Kromě soukromých návrhů proběhlo i několik veřejných soutěží - v letech 1901, 1909, 1911, 1916, 1920, 1927-1928, 1947 a naposledy v roce 1964.
Prostor přímo vybízel k umístění různých významných budov, státních institucí, úřadů či galerií. Odborná i laická veřejnost se přela o to, jaké stavby by měly Letné vévodit.
Tradiční a stále opakovaný názor doporučoval využít ohromnou plochu pro stavbu parlamentu a vůbec vládních budov. Záměrem bylo vybudovat zde jakousi čtvrť ústředních úřadů.
Moderní galerie nebo parlament
Téměř celoživotní a nikdy nedokončený sen slavného architekta Josefa Gočára - postavit Státní galerii obsahující sbírky moderního umění - byl už několikrát téměř před uskutečněním.
Nejednou byly slavnostně položeny první kameny stavby, aby se pak později od záměru odstoupilo. Ve třicátých letech měl svatostánek umění stát právě na Letné.
Záměr umístit na Letnou budovu Národního shromáždění byl naopak živý už hned od počátku první republiky. Prý proto, aby byla zdůrazněna ideová souvislost Hradu - coby sídla prezidenta - s budovami parlamentu. Měla se tak vytvořit jakási osa Hrad - Parlament.
Návrhy však nikdy nedošly konkrétního naplnění. Odborníci i veřejnost se nakonec vždy rozhodli, že je Letná cennější jako jakýsi vzduchový generátor (díky své rozsáhlé zeleni) a že právě kvůli dominantě Hradu je třeba s ní zacházet o to šetrněji.
Fronta na maso
V průběhu několika desetiletí přesto byly na Letnou v různých projektech umísťovány i další rozmanité budovy. Univerzita, Vysoké školy technické, Národopisné muzeum, panorama bitvy u Kolína, Kontrolní úřad, Ústřední sociální pojišťovna, Pozemkový úřad, Státní statistický úřad, Masarykova knihovna či pomník Tyrše a Fügnera.
S ohledem na tradici měla být až polovina Letné vymezena pro skupinu fotbalových stadionů s dopravním příslušenstvím, podjezdy a rozsáhlými autoparky.
V dobách komunistické nadvlády se zde zase plánovala zřídit "alej socialismu" a Sjezdový palác.
Realizaci však pokaždé zabránila malá odhodlanost nebo nepříznivé politické okolnosti - první i druhá světová válka vždy spolehlivě diskuze utlumily.
V 50. letech pak byla letenská otázka vyřešena způsobem pro tehdejší dobu typickým. Mezi lety 1951-1956 zde vyrostla tzv. "fronta na maso", jak Pražané s oblibou říkali kamenné hmotě představující Stalina v čele průvodu dělníků.
S pompou stavěný pomník však byl krokem vedle. Stalin zemřel ještě v průběhu jeho stavby a když byl monument konečně hotový, doba se změnila a velela stavbu zničit.
Místo Stalina akvárko
Velký vůdce se tak zase odporoučel. Od té doby k problémům Letné přibyla i otázka, jak naložit se zbytky pomníku a jak jeho okolí zkulturnit.
Dnes ho využívají mladí k jízdám na skateboardu a do bezradnosti nad stavem této lokality tiše tiká červený metronom.
Poslední návrh z přelomu tisíciletí navrhoval využít podzemí pomníku k vybudování obřího akvária, které by bylo velkým turistickým lákadlem.
Plány ale tehdy pohltila velká voda, navíc studie nevyhovovaly zákonům o životním prostředí.
Letná tak prozatím stále zůstává volnou plochou, což je možná ten nejlepší osud, který ji mohl potkat.
Jen občas ji zpestří cirkusové stany, taneční párty, megakoncert či billboard Václava Klause nebo herce Čtvrtníčka.
Uvidíme, zda ji za pár let obzvláštní alespoň obří zelená kapka proslulého českého architekta Kaplického.
