Jádro Země a žití

O existenci magnetismu jsme se většinou dozvěděli nejdříve z dobrodružné literatury. Využívali ho při orientaci podle kompasu nejen mořeplavci při objevech nových světů, ale i lumpové - korzáři, kteří loupili poklady "poctivými mořeplavci" získané (uloupené) na jiných kontinentech. Projevy magnetického pole a magnetismu jsou tak běžné, že je vlastně ani nevnímáme. Jsou však nedělitelně vetkány do žití. Bakterie obsahují minerální zrna s magnetickými vlastnostmi, která umožňují jejich nasměrování - orientaci. Podobně i krystalizující magma vytváří magnetické součástky, jejichž orientace kopíruje magnetické pole. Magnetické pole je v průběhu geologického času velmi proměnlivé; náhle a skokovitě se mění jeho polarita, což způsobuje, že se severní a jižní magnetický pól Země přepínají. Magnetické pole tvoří kolem Země neviditelný, mocný a pro elektricky nabité částice neprůstřelný ochranný štít. Tomuto obalu, který má tvar protažené elipsy, se říká magnetosféra. Součástí magnetosféry jsou i takzvané radiační van Allenovy pásy, zachycující elektricky nabité částice, které by jinak dopadaly na Zemi. Měnily by charakter živé hmoty, možná by i zabíjely. Země má magnetické pole už dlouhou dobu, vlastně od pradávna. Některé z fyzikálních vlastností Země, například její vysoká měrná hmotnost, a také porovnání s meteority vedou k závěru, že Země má kovové jádro. Magnetické pole zřejmě souvisí s existencí tohoto jádra. Údaje o rychlosti šíření seizmických vln zase naznačují, že zemské jádro má dvě části pevnou vnitřní a tekutou vnější. Je více než pravděpodobné, že v tekuté části jádra dochází díky rozdílům v teplotě k proudění. Obě části dohromady "pracují" jako stator a rotor dynama. Vzniká tak elektrické pole, které indukcí vytváří pole magnetické. A protože víme, že k vykonání práce je nutná energie, dostaneme se v pátrání po příčinách jeho vzniku k otázce, co vlastně tento proces už 4,5 miliardy let pohání. Americký geofyzik Francis Birch již před padesáti lety objevil nesoulad: zemské jádro je o něco lehčí, než by mělo být, kdyby bylo složeno z čistého železa a niklu. Tato nesrovnalost asi vysvětluje, proč zemské jádro pracuje. V jádru musí být přítomen ještě nějaký, zřejmě velice běžný prvek, který je odlehčuje. Protože sotva kdy budeme mít vzorky jádra, a také proto, že napodobit podmínky jádra v laboratořích se zatím daří tuze nedokonale, nevíme, který prvek jádro odlehčuje. Proto také nevíme, kdy a za jakých podmínek tato směs lehkého prvku a železa zcela utuhne a zemské jádro přestane pracovat. Situace to bude katastrofální: nejenže zmizí, a to asi dost rychle, magnetické pole, ale Země ztratí svůj ochranný štít, přestane se objevovat polární záře, někteří ptáci začnou bloudit, i bakterie ztratí orientaci. Pokud tu jako lidský druh ještě budeme, ztratíme ochranný magnetický štít, nebudeme proti kosmickému záření chráněni a asi nepřežijeme. Je málo pravděpodobné, že to bude příští rok, ale jednou k tomu dojde, možná za deset tisíc, možná za sto tisíc let. Život na planetě tedy závisí na stavu zemského nitra, konkrétně kovového jádra v hloubce 2900-6300 kilometrů pod zemským povrchem. Zní to jako přehánění?