Tyto informace se objevily v době, kdy se Indie snažila vypudit z jí ovládané části Kašmíru oddíly islámských geril, jež tam pronikly za podpory pákistánské armády.
Probíhaly prudké boje a oba rivalové mobilizovali značné vojenské síly a stáli na pokraji už čtvrtého vzájemného konfliktu.
Podle Riedela předložil Bill Clinton při krizovém jednání 4. července 1999 tehdejšímu pákistánskému premiérovi Navázovi Šarífovi zjištění americké rozvědky a otázal se ho, zda si je vědom, že jeho armáda chystá k odpálení rakety středního doletu s jadernými hlavicemi. Šaríf byl prý zcela vyveden z konceptu a pouze odpověděl, že Indie pravděpodobně dělá totéž.
Clinton, jehož poradce pro národní bezpečnost Samuel Berger před setkáním upozornil na značnou hrozbu jaderné války, poté tvrdě trval na tom, aby Pákistán neodkladně stáhl svoje jednotky.
Riedelova tvrzení, která podpořili i další vysocí představitelé tehdejší americké administrativy, svědčí o tom, že před třemi roky bylo reálné nebezpečí vypuknutí jaderné války snad ještě větší než v roce 1962, v době kubánské krize mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.
Zprávy o tom přicházejí právě v době, kdy napětí mezi Indií a Pákistánem opět citelně roste a znovu hrozí eskalace v podobě další vzájemné války.
Konflikt z roku 1999 vyvolal průnik asi tisíce islámských ozbrojenců z pákistánské části Kašmíru přes linii kontroly do oblasti města Kargil na indické straně. Gerily tehdy podporovali důstojníci pákistánské armády a pákistánské tajné služby.
Indická armáda proti nim vedla rozsáhlou ofenzivu. Podle Riedela bylo tehdejší americké vedení konfrontováno se zcela novou realitou. Dva sousední státy na sebe mířily jadernými zbraněmi, přičemž rakety by dopadly na cíl už tři až pět minut po odpálení.
Kvalifikovaný odhad například říká, že pokud by Pákistánci zaútočili malou jadernou bombou na indickou Bombaj, mohlo by zahynout až 850 tisíc lidí.
