Nikdo však šance na další Netanjahuovu vládu nesleduje s větší rozmrzelostí než Palestinci. Žádnému izraelskému premiérovi, snad s výjimkou Ariela Šarona, nezlořečili během dlouhých, pohnutých dějin arabsko-izraelského konfliktu víc než právě Netanjahuovi. Důvod je prostý: je jedním z nich. Doslovně samozřejmě ne. Na rozdíl od dřívějších izraelských premiérů (opět s možnou výjimkou u Šarona) však Netanjahu napodobuje palestinskou politickou strategii zvanou sumúd čili neochvějnost.
Filozofie sumúd vyrůstá z neústupného přesvědčení Palestinců o oprávněnosti jejich úsilí a spravedlnosti jejich metod. Promítá se aktivně i pasivně do palestinské kultury a vyžaduje tvrdohlavost a strpění bezohlednosti, násilí a licoměrnosti. Jádrem sumúd je neotřesitelný, zaslepený názor, že Izrael je nelegitimní a jeho trvání omezené. V jeho důsledku palestinští lídři už desetiletí burcují svou společnost, aby Izrael přečkala. Indoktrinace začíná v útlém věku skrze rodinu, školu a média a později pobízí k agresivnějšímu odporu, včetně terorismu. Jinými slovy, Palestinci hrají vytrvalostní hru. Viditelně však chybí plány na funkční palestinský stát, jež nezávisejí na zahraniční pomoci, kromě nedávných snah premiéra palestinské samosprávy Saláma Fajjáda.
Naše věčné hlavní město
Netanjahuova verze sumúd je zřejmá z jeho politik a projevů, které se zaměřují na legitimitu, nutnost a věčnost Izraele. Jeho proslovy skutečně nezřídka udílejí lekce ze židovských dějin, přičemž „Svatou zemi“ líčí jako židovské právo i izraelský národní symbol. Své stěžejní poselství všem, zejména Izraelcům, zdůraznil Netanjahu v zářijovém projevu v OSN: „Před třemi tisíci let židovskému státu vládl král David v našem věčném hlavním městě Jeruzalémě. To říkám všem těm, kdo prohlašují, že židovský stát nemá v našem regionu kořeny a že se brzy ztratí.“ Takové vyjadřování je komplimentem dlouhodobé strategii upevňování izraelské moci nad klíčovými oblastmi, zejména nad Jeruzalémem a jeho předměstími.
Chrám Božího hrobu v Jeruzalémě (3. listopadu 2012)
Ostatně budování osad na Západním břehu sice polevilo, nicméně pokračuje. Agresivní protiteroristické aktivity a separační zátaras navíc rázně omezily přeshraniční útoky, což v Palestině tlumí narůstající tlak, neboť konflikt se tolik nezahřívá. Netanjahu nadále také dohlíží na hospodářský rozmach a lepší zahraniční vztahy, navzdory nepřátelské rétorice z Evropy i jiných částí světa.
Palestinci zřejmě chápou podstatu Netanjahuovy odrůdy sumúd. Jeho neochvějnost – a upadající mezinárodní zájem o jejich zápas, jak se pozornost světa stáčí od Arabského jara k islamistické zimě – maří jakýkoli postup směrem k dohodě.
Znejistění Američané
USA jsou zřejmě neméně frustrované. Izraelští premiéři se mají vyskytovat ve dvou odrůdách: východoevropští muži se silným přízvukem a prošedivělí vojenští důstojníci, kteří bravurně promluví, než vyhoví nejnovějším americkým či mezinárodním požadavkům na ústupky, rozhovory či pomoc. Ačkoliv dřívější předsedové vlád jako Menachem Begin a Jicchak Šamir se nezdráhali poučovat, chyběla jim strategická vychytralost.
Bývalý izraelský premiér Jicchak Šamir (vlevo). Jicchak Šamir (15. října 1915 - 30. června 2012). Izraelský politik, vůdce předstátní organizace Lechi a agent Mosadu. Dvakrát zastával funkci premiéra, poprvé jakožto v pořadí osmý izraelský premiér v letech 1983 až 1984 a podruhé coby v pořadí desátý premiér v letech 1986 až 1992.
Američany Netanjahuova neochota dělat kompromisy vyvádí z rovnováhy, mate a často rozlítí. Jeho neoblomné výklady o izraelském strategickém okolí, bezpečnostních požadavcích, nepřekročitelných hranicích a židovských dějinách vyvažují pouze zmínky o opětovném zahájení rozhovorů, jež okamžitě odmítnou Palestinci, kteří se stejně jako on bojí projevit slabost.
Nadto se Netanjahuovo nesentimentální hodnocení Středního východu rozchází s přístupem Obamovy administrativy, držené v zajetí hroutící se pletky s umírněnými islamisty, i jejích oddaných stoupenců mezi Američany židovského původu. Netanjahuovi, který provolává židovská práva, brání zájmy své země a zmiňuje usmíření, leč zřídka ustoupí – podobně jako tradiční arabský lídr –, tyto skupiny nerozumí.
Pevné postavení
Vzdor značnému znechucení Izraelců z Netanjahuovy strany, spojenců a politik, neexistuje žádný věrohodný vyzyvatel. Izraelci neradi přijímají, že jejich země a její geopolitická situace je relativně stabilní, zejména s ohledem na bezprostřední sousedství – Sýrii v plamenech, doutnající Egypt a rozkolísaný Libanon. Navíc u proměnných, které by Netanjahuovo znovuzvolení mohly zvrátit – třeba situace v Gaze a Libanonu nebo zhoršující se poměry na Sinaji a v Jordánsku, které by Izrael mohly vtáhnout do nechtěných vojenských operací –, se teď zdá pravděpodobné, že výsledek neovlivní.
Noční nálety izraelské armády na Pásmo Gazy (21. listopadu 2012)
Netanjahuovo postavení je tudíž pevné. Palestinci zahájili hru s nulovým součtem, která mu zajistila převahu. Zahnal Palestince do rohu využitím jejich vlastní strategie. Vždyť upřímné mírové snahy Palestinců – založené na dvojstátním řešení bez „práva na návrat“ pro uprchlíky po roce 1948 – by rozezlily Hamás a rozdmýchaly frakční násilí, což by jen rozšířilo už beztak dlouhý seznam střel do vlastní branky.
S takovou pomocí ze strany Palestinců – Hamás například nedávno ostře vyplísnil palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse, když bezděčně naznačil ústup od práva na návrat – bude Izraeli a Palestině v předvídatelné budoucnosti dost možná kralovat Netanjahu.
Alex Joffe působí v americké neziskové organizaci Middle East Forum.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.
