Přesto Izrael při svém šedesátém výročí stojí na rozcestí. Izraelský ministerský předseda Ehud Olmert dokonce varoval před "koncem židovského státu“, bude-li země nadále zabředávat do potíží na okupovaných územích a nebude-li ustaven palestinský stát.
Vnitřní izraelské výzvy nejsou o nic méně náročné. Relativně homogenní společnost, již zakladatelé Izraele předpokládali, se roztříštila do napjaté multietnické mozaiky složené ze sekulárních Židů, odcizené arabské menšiny, plodné, krajně ortodoxní komunity žijící ze státních dávek, náboženských nacionalistů horlivě vyznávajících mesianistickou odrůdu sionismu, přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu, přehlížených Etiopanů a orientálních Židů, stále zápasících o vstup do střední třídy. Izrael navíc dosud nedokázal napravit nebezpečnou nevyváženost: ač je jeho ekonomika velice tvořivá, přítěž vojenských výdajů podrývá investice do vzdělávání a vědeckého výzkumu.
Izraelská národní duše se pohybuje mezi "Tel Avivem“ a "Jeruzalémem“. "Tel Aviv“ se hlásí k sekularismu, hédonismu a hospodářskému růstu a Stát Izrael považuje za právní subjekt, na rozdíl od nebezpečné, vírou motivované "jeruzalémské“ koncepce "Země izraelské – Erec Jisrael“. Raný průkopnický étos Izraele vyměnil za svody modernity, liberalismu a "normality“. Jeho ctižádostí je být součástí "globální vesnice“, ne odříznutou, provinční židovskou výspou.
Vítězství i úpadek
Naproti tomu "Jeruzalém“ pokládá "telavivský“ elán usilující o "normalitu“ za plytkou záležitost, která je téměř zločinně lhostejná vůči židovské paměti a ponaučením z židovských dějin. "Jeruzalémský“ Izrael je vlastí touhy po židovských kořenech, hluboce zakořeněného strachu z Arabů a neoblomné nedůvěry vůči árijcům a jejich "mezinárodnímu společenství“.
Izrael je plodem války a od svého zrodu žije mečem. Zřídkakdy v dějinách nějaké národní hnutí vpochodovalo do své země zaslíbené s tak oslnivou přehlídkou diplomatické obratnosti a vojenského umu jako sionisté na cestě ke státnosti. Úžasné vítězství Izraele v boji proti třem arabským armádám v roce 1967 však nepřineslo jen velkolepost, ale i mravní a politický úpadek. Jedenačtyřicet let nato se Izrael stále nedokáže oprostit od rozvratné okupace palestinských území ani od bláznovství osad.
Je třeba změnit strategii
Právě to je paradoxem izraelské existence: pocit moci kombinovaný s neustálým apokalyptickým strachem ze zničení, zrcadleným v nepřátelských reakcích na každou iniciativu, která se dotýká fyzické bezpečnosti Izraele. Samozřejmě, dějinná zkušenost Židů nepřeje snadnému usmíření. Krize židovského svědomí z traumatického přechodu od holokaustu ke státnosti ještě není zcela překonaná. Izrael, zdá se, volí vždy fatalistický výklad regionálních výzev. Mučivým úkolem dneška je pro něj osvojit si radikální změnu strategie a překonat tradiční sklon svých předáků rozhodovat se výhradně na základě scénářů nejhoršího možného vývoje.
Smutně cyklickým stavem arabsko-izraelského konfliktu bylo dosud to, že žádná válka, již pokořená arabská strana prohrála, neotevřela cestu k mírovému urovnání, stejně jako žádná válka, v níž Izrael drtivě zvítězil, nepřiměla jeho lídry, aby byli ve svém vítězství velkodušní.
Neřešitelný hlavolam?
Mírové snahy začaly téměř pokaždé díky arabským, nikoli izraelským krokům. To byl případ války roku 1973, již prezident Anwar Sadat zahájil s cílem donutit Spojené státy, aby zprostředkovaly egyptsko-izraelský mír. Rovněž palestinská intifáda roku 1987 přiměla Izrael k ústupu od politiky netečnosti a ke vstupu do procesu, který vyvrcholil dohodami z Osla.
Unikátní kombinace demokracie a utopismu, jež je vlastní sionismu, umožnila Židům domoci se jejich dědického práva a dala jim klíč k budoucnosti. Stejnými prostředky je třeba ukončit konflikt s arabským světem, zejména s Palestinci. Židé nepřežili vyhlazování jen proto, aby se uzavřeli za zdi, které si sami vystaví. Přežili proto, aby vyřešili to, co už dlouho vypadá jako neřešitelný hlavolam: jak legitimizovat židovskou státnost v očích těch, kdo se považují za její oběti.
© Project Syndicate
Autor působí v současnosti jako viceprezident Toledského mezinárodního střediska pro mír.
Čtěte v sobotní MF DNES
Další materiály k 60. výročí vzniku státu Izrael čtěte v sobotní MF DNES v příloze Kavárna.
