Nové poznatky o izraelském jaderném programu publikovali historici William Burr a Avner Cohen na webu Foreign Policy. Společným úsilím prostudovali 42 dokumentů, které zveřejnil americký Archiv národní bezpečnosti a Mezinárodní historický projekt o šíření jaderných zbraní.
Americká vláda se obávala izraelského jaderného programu od konce roku 1960. Tehdy se CIA dozvěděla, že Izraelci už téměř dva roky pracují na výstavbě velkého jaderného komplexu nedaleko města Dimona v Negevské poušti. S projektem jim pomáhali Francouzi, kteří zřejmě zpočátku podporovali izraelské touhy po jaderném programu s vojenským využitím.
Paříž souhlasila, že Izraeli dodá palivo do reaktoru, aniž by vyžadovala přísné záruky, že nebude použito na vývoj jaderné zbraně. Po nástupu Charlese De Gaulla se ale přístup Francie změnil. Zdá se, že roku 1963, kdy byl reaktor blízko dokončení, Francie dodávky uranu do Dimony výrazně omezila.
Izraelci se proto pokoušeli extrahovat z fosfátů, to se však ukázalo jako příliš drahé. Potřebovali zdroj, který by mohli používat bez omezení a bez toho, aby jim někdo koukal pod prsty. Chvíli se zdálo, že by ho mohli získat z Jižní Afriky a Francouzi je podezírali, že se snaží získat jaderný materiál z Argentiny a Belgie.
Žlutý koláč
O izraelský jaderný program se živě zajímali také Kanaďané. V březnu 1964 kanadský analytik Jacob Koop připravil tajnou zprávu, ve které tvrdil, že Izrael má "všechny předpoklady pro zahájení projektu vývoje nukleárních zbraní."
Jak vzniká "žlutý koláč"Podívejte se do dolu Dolní Rožínka, kde funguje poslední uranový důl v Evropské unii. |
Nedlouho poté, co tato zpráva vznikla, se kanadská rozvědka dozvěděla (z dosud neznámého zdroje), že argentinská vláda se chystá dodat osmdesát až sto tun uranového koncentrátu Izraeli. Takzvaný "žlutý koláč“ je výchozí surovinou pro výrobu obohaceného uranu, který se používá jako palivo v jaderných reaktorech. Dalším zpracováním však z něj lze vyrobit vysoce obohacený uran, z kterého lze sestrojit atomovou bombu.
Na konci dubna se ke kanadské zprávě dostali Britové. "To znamená, že Izrael má nyní prakticky neomezené zásoby uranu, který nepodléhá žádným zárukám," reagoval na zprávu nejmenovaný britský diplomat. Pokud by v Dimoně bylo zařízení pro zpracování "žlutého koláče", mohl by Izrael vyrobit během 18 až 20 měsíců dostatek materiálu pro výrobu atomové bomby.
Zlé předtuchy
Britové kanadskou zprávu předali USA. CIA byla sice zpočátku skeptická, ale v červnu 1964 se ministerstvo zahraničí USA a CIA rozhodly, že zpráva by měla být prověřena a obrátily se na velvyslanectví v Argentině a Izraeli. V září americké velvyslanectví v Buenos Aires potvrdilo, že Izrael se v průběhu roku 1963 s Argentinci dohodl na nákupu 80 tun uranového koncentrátu.
Američané se tak dostali do svízelné situace. Dostali jasné indicie, že jejich blízký spojenec pracuje na vývoji jaderné zbraně, Izrael však tvrdil, že jeho jaderný program je určený pouze pro mírové účely. Washington se obával, že izraelská bomba by ohrozila stabilitu na Blízkém východě a zkomplikovala tak americké úsilí o omezení šíření jaderných zbraní na celém světě.
Americký prezident Kennedy a izraelský premiér Levi Eškol se v létě 1963 dohodli, že Dimonu navštíví američtí vědci. První americký tým přijel do Dimony na začátku ledna 1964. Izraelci však udělali všechno proto, aby před návštěvníky ukryli pravou podstatu projektu.
V červnu 1966 se na obchod s Argentinou izraelského ministra zahraničních věcí Abby Ebana zeptal americký velvyslanec v Izraeli Walworth Barbour. Jeho vzkaz byl jasný: dodávky uranového koncentrátu vzbuzují v nejvyšších kruzích Washingtonu zlé předtuchy. Eban však odpověděl jen vyhýbavě, Američané dál nijak nereagovali a pouze pokračovali v návštěvách Dimony.
Decentní mlčení Washingtonu
V roce 1965 Washington získal informace, že francouzská společnost těžící uran v Gabonu požádala Paříž o povolení k prodeji uranového koncentrátu do Izraele. Jestli židovský stát v průběhu 60. let skutečně získal dostal jaderný materiál z této africké země, zůstává dodnes tajemstvím.
V polovině roku 1968 ale získal 200 tun "žlutého koláče" od belgické společnosti Union Minière v rámci tajné Operace Plumbat, do které se zapojil i Mosad. Uranový koncentrát byl v Antverpách naložen na nákladní loď mířící do Janova, ale Izraelci ho na moři přeložili na svoje plavidlo.
Přestože snahy o získání jaderného materiálu se Izraelci snažili důkladně utajit, jejich největším tajemstvím byla existence továrny na zpracování jaderného materiálu pro výrobu atomové bomby v Dimoně.
Tajemství vyzradil teprve v roce 1986 technik Mordechaj Vanunu, který novinářům listu The Sunday Times odhalil, že Izrael je jadernou velmocí (jeho příběh si přečtěte zde). Dodnes se ale přesně neví, kolika atomovými bombami Tel Aviv disponuje. Izrael mimochodem dodnes nepřiznal, že jaderné zbraně vlastní a odmítá se také připojit ke smlouvě o jejich nešíření.
Dokumenty zveřejněné Williamem Burrem a Avnerem Cohenem poněkud poodhalují, jak a kde byl Izrael schopen získat materiál pro svůj jaderný program. Oba historici zdůrazňují, příběh o argentinském obchodu zůstával dlouho v tajnosti. Jeho zveřejnění nebylo ani v zájmu Washingtonu, který se obával, že jeho ambivalentní postoj k izraelskému jadernému programu by mu mohl způsobit diplomatické potíže se spojenci v arabském světě a možná i se Sovětským svazem.
