Výstava Helgiho Thorgilse Fridjónssona v olomoucké Galerii Caesar v Olomouci je teprve druhým představením umělcovy tvorby českému publiku. Je tudíž nutné alespoň trochu malířovo dílo přiblížit. A také se zmínit o dráze, jakou vykonalo po těch přibližně třiceti letech vývoje a ovšem i o univerzalitě výtvarné řeči, která byla předpokladem úspěchu, jehož tento umělec dosáhl na nejrůznějších místech světa.
Laskavá postmoderna
Když Helgi Thorgils Fridjónsson (1953, rodák z Búdardaluru na Islandu) končil roku 1979 malířská studia na Jan van Eyck Academii v holandském Maastrichtu, vstupoval do výtvarného světa, jemuž vládly konceptuální umění a minimalismus. Ty měly punc originality a novosti, avšak nepředstavovaly nic povzbudivého pro malíře vycházející spíše z tradice a lpící na malbě, kterou takzvaní odborníci na slovo vzatí v tu dobu zatracovali.
|
Nicméně jedno desetiletí končilo a druhé začínalo, přičemž výtvarný svět se záhy začal výrazně měnit prostřednictvím tzv. postmoderny. Ta ve své pojmové šíři - a ovšem i vágnosti, programové nejednoznačnosti - přála i malířům, kteří zrovna nevyznávali agresivní, gestickou malbu německého směru zvaného neue wilde (noví divocí), jehož datem vzniku je rok 1980.
Fridjónssonova tvorba měla již tehdy blízko ke zcela jinak laděným dílům západoněmecké skupiny Normal, tedy obrazům Petera Angermanna a Čechů-emigrantů Milana Kunce a Jana Knapa.
Myslím, že Fridjónssona ovšem rovněž vedl i obdiv a poučení jednak z malířství primitivů italského quattrocenta, jednak z naivistů moderny, malířů, kteří dokázali vytvořit zdání jednoduchosti a sloučit je s výtvarnou poezií a duchovosti doby, v níž žili.
Zelené pahorky islandské
Ačkoliv Fridjónsson je původem ostrovan, měl na mysli a maloval celý svět, jak dokazují obrazy z první poloviny devadesátých let Chór světa a Oči světa. Pro vyjádření mýtu země, která nemá daleko k nebesům, bylo nutné spojit malířství figurální s krajinářským a divák nepochybuje o tom, že tato Arkádie, kde vedle sebe odpočívají andělské bytosti a posvátní tvorové, jsou vlastně zelené pahorky islandské.
Ptáci a létající ryby (1991). Repro Galerie Caesar
K této krajině se malíř vrátil i cyklem obrazů současných, které – byť jsou bez lidských figur či mytologických bytostí - nepostrádají atmosféru mýtu, utajeného příběhu, jenž je za tichem a všemi věcmi. Věci a figury v těchto obrazech mají tvářnost a zajisté také zástupnou hodnotu symbolů, ale bylo by asi scestné vykládat je všechny dle příslušného slovníku symbolů.
Ve Fridjónssonově malířském vesmíru se prolínají pevniny s vodstvem a ovšem také s oblohou. To, co je nahoře, může být také dole - podobně jako ve formulích mágů či alchymistů. S mírnou nadsázkou by se též dalo říci, že prostor těchto obrazů vychází z tradice barokní malby, kde se vše rovněž vznáší.
Dobrodružství věcí a končin
Islanďan navíc používá efektu zrcadlení, takže dochází až k jakési mystické konfiguraci těles ve světě, v němž neexistuje zemská tíže, zelenina a ovoce zde dorůstají do bájných rozměrů a jaksi navzdory všem fyzikálním zákonům vše zobrazené směřuje do monumentality, která je v mytologických obrazech samozřejmá a běžná.
Nevinný svět (1994). Repro Galerie Caesar
Na první pohled je evidentní, že v tomto díle vládne jednoduchost, nepotřeba detailu a sobě nápadná podobnost figur i přírodních celků, podobnost, která je zárukou harmonie a velebného klidu.
Autorovu současnou tvorbu představuje na olomoucké výstavě třicet akvarelů, tedy jakýchsi předobrazů děl příštích. Fridjónsson tu maluje muže, v jehož obličeji sedají ptáci, aviatiku tvorstva, které je posvátné a také chlapce opřeného o duhu, kostlivce s kosou či přesýpací hodiny osudu. Vytváří tak výtvarnou elegii času, jenž plyne ke svému konci a světa, z něhož sice zmizely styl i řád, ale nikoliv kouzlo, velké dobrodružství věcí a končin viděných a tušených.
