Italský humanitární pracovník Federico Motka. Francouzský novinář Didier Francois. Dánský fotograf a někdejší vrcholový gymnasta Daniel Rye Ottosen. Francouzský bloger Pierre Torres.
Čtveřice mužů pocházejících z různých koutů světa, kterou pojí zážitky ze zajetí Islámským státem. Zázrakem se jim podařilo přežít. Na rozdíl od desítek dalších vězňů, připomíná server BBC.
Jejich příběhy jsou rozdílné, byť část svého uvěznění strávili ve společných celách. Didier popisuje, že jeho únos byl otázkou několika minut. „Jakmile jsem překročil hranice Turecka a Sýrie, celá past se dala do pohybu. Za námi bylo jedno vozidlo a před námi další. Vyskákalo z nich pět lidí. Všechno bylo velmi profesionální. Sundali nám brýle a vzali boty, abychom nemohli utéct. Zahodili naše telefony,“ popisuje dramatické chvíle.
Islámský státPRŮZKUM: Arabové chalífátu nevěří BOSNA: Džihád za branami EU KŘESŤANÉ: S Biblí proti džihádistům NĚMCI: Islámský stát jsme podcenili STATISTIKA: V Německu je 447 radikálů HICHAM CHAIB: Belgičan vede náboženskou policii PALMÝRA: Jak dopadly památky? TECHNET: Propaganda IS se zadrhla VLAJKY: Co tvoří estetiku džihádu? |
Pierre na svůj únos vzpomíná s mírným pobavením. Předtím, než padl do zajetí, pobýval u kamaráda ve městě Rakká, které se mělo později stát baštou Islámského státu. Tehdy zde bylo relativně bezpečno.
„Jednoho dne mě ale dostali. Byl jsem dvě minuty od domu kamaráda. Vlevo ode mně zastavilo auto. Vylezli z něj lidé s kuklami na hlavě. Pomyslel jsem si, že třeba chtějí jen vědět, kolik je hodin. Lidé zde nosili na řízení kukly běžně. Když jsem ale uviděl, že mají zbraně, došlo mi, že tohle bude něco jiného. Začali mě mlátit. Když jsem málem zkolaboval, viděl jsem na kapotě auta krev z mé hlavy,“ vzpomíná Pierre.
Federico skončil v rukách džihádistů ve chvíli, kdy jel v jednom automobilu společně s britským humanitárním pracovníkem Davidem Hainesem, který se později stal jednou z obětí Islámského státu (více o něm se dočtete zde). „Zrovna jsem telefonoval se svým šéfem. Ničeho jsem si nevšiml až do chvíle, kdy okolo nás stála dvě černá auta. Jedno vepředu a jedno vzadu,“ popisuje.
Agresivní byli džihádisté ze Západu
Zkušenosti ze zajetí se odvíjely od nátury věznitelů. Někteří byli prvoplánově agresivní, jiní používali spíše psychologický nátlak. „Jeden ze strážců se mě zeptal, proč mám tak široká ramena. Že prý vypadám jako voják a špion. Musel jsem mu vysvětlit, že jsem bývalý vrcholový gymnasta. Snažil jsem se ho přesvědčit, že nejsem špion a udělal jsem před ním na matraci provaz,“ popisuje Daniel.
Když však přišli ostatní věznitelé, začali Daniela mlátit a křičet na něj. Agresivnější prý vždy byli džihádisté ze západu Evropy. Aby Daniela ponížili, nutili ho například tančit po jeho cele tango (více zde).
Podle Didiera je na věznění nejhorší, že člověk ztratí svobodu a systém jakýchkoli pravidel. O tom, co je a není správné rozhodují věznitelé. „Jediné, co můžete dělat, je udržet si svou důstojnost. Francouzi spíš hráli na psychologii, Britové byli přímočařejší. Chtěli mít kontrolu a byli agresivní. Nikdy jsme nevěděli, jakou metodu na nás použijí. Přišli a bezdůvodně nás mlátili,“ vypráví Didier.
Pierre se snažil svou důstojnost hájit malými projevy vzdoru. Dlouze například zíral do očí jednomu ze strážců. „V jednu chvíli ke mně přišel a držel v ruce klacek. Chtěl mě s ním složit, ale já jsem dál stál. Později se vrátil a byl rozzuřený. Vytáhl mě ven z cely a vymlátil ze mě duši. Pak mě zase vzal zpátky. Kopl mě také do břicha, takže jsem si nadělal do kalhot. Byl jsem ale v euforii. Jako kdybych byl na kokainu. Cítil jsem se skvěle,“ popisuje svůj vzdor.
#ISIS is not an Islamic Grouping. Didier Francois Journalist hostage by ISIS said "They didn't even have the Quran" pic.twitter.com/2DlDNxZg5q
Všichni přeživší se shodují, že největší bitvu sváděli ve svých myslích. „Snažil jsem se soustředit na dobré věci. Mluvil jsem si pro sebe, v hlavě jsem pracoval na různých projektech. Zprvu jsem byl v šoku. Posléze jsem akceptoval situaci, ve které jsem a začal jsem se na ni adaptovat. Nakonec jsem všechno, co se mi dělo, začal považovat za obyčejný každodenní život. Byly chvíle, kdy jsem si říkal, že nepřežiji. Pokusil jsem se utéct, snažil jsem se i oběsit,“ popisuje.
Federico se v zajetí řídil radami Davida Hainese. Ten mu ještě předtím, než je únosci rozdělili, řekl, aby vždy mluvil pravdu, vytvořil si rutinu a přistoupil na hru únosců. Mnoho dnů trávil sám bez toho, aby se o něj džihádisté zajímali. V hlavě vedl dlouhé rozhovory s rodiči a se sestrou. Důstojnost si snažil udržet tím, že co nejlépe dodržoval osobní hygienu, byť to bylo v těchto podmínkách velmi obtížné. „Měl jsem na sobě celou dobu stejné tričko, jako při únosu. Snažil jsem se využít každou příležitost, když mě pustili na záchod, abych ho vypral. To byla moje obsese,“ popisuje.
Zábava i fantazie o jídlu
Dlouhou chvíli si vězni krátili různě. Didier například vyrobil sobě a svým kamarádům šachové figurky. Piere pak vzpomíná na pořádání improvizovaných přednášek na různá témata. Alan Henning, jeden z dalších rukojmí, které později zavraždil Islámský stát, například zapáleně vykládal o lovu kaprů (více o Henningovi se dočtete zde).
Jednou z obsesí, která provázela všechny rukojmí po celou dobu uvěznění, bylo jídlo. „Zabíralo velkou část našich diskuzí,“ vzpomíná Didier. Podle Daniela zajatci snili, že po osvobození překročí hranice Sýrie společně a pak zamíří do hotelu, kde pro ně bude připravený bufet. „Mluvili jsme o tom hodně, jak si devatenáct lidí sedne kolem stolu a bude se o všechno dělit,“ vypráví Daniel.
Na svobodu se nakonec dostali jen někteří ze zajatců. Cely Islámského státu opouštěli postupně. Federico věděl, že má šanci na záchranu po tom, co musel únoscům sdělit barvu stěn ve své ložnici. Jednalo se o kontrolní otázku, podle které vyjednavači ověřovali, zda je ještě naživu.
Když se na svobodu dostal Daniel, zbývalo v zajetí posledních osm rukojmí. Tři z nich byli Američané a tři Britové.
Podle Daniela bylo zřejmé, že o jejich propuštění se nevyjednává. Jedním z nich byl i americký novinář James Foley, kterého později islamisté zavraždili na jednom z propagandistických videích (více zde).
„V den, kdy mě pustili, jsem seděl v rohu a plakal jsem. Na hlavu jsem si dal deku, aby ostatní neviděli, jak jsem nervózní. Pak ke mně přišel James, chytl mě kolem ramen a řekl mi - Neboj se , za 15 minut určitě přijdou a už budeš na cestě domů, zasloužíš si svobodu,“ popisuje Daniel poslední minuty v zajetí.
Federico, Didier, Daniel a Pierre se na svobodu postupně dostali v roce 2014. Přesné podmínky jejich propuštění nejsou známy. Podle zahraničních zpravodajských serverů však za ně vlády jejich vlastí zaplatily blíže neupřesněné výkupné.
