V období let 1939 až 1945 bylo Irsko neutrální zemí. Běsnění druhé světové války, které v tu dobu svíralo Evropu a zbytek světa, tedy pocítilo jen minimálně. Mnoho vojáků však pociťovalo, že jejich válečné snažení by mělo být něčím víc než jen trpělivým vyčkáváním v záloze pro případ, že by jejich zemi někdo napadl. Tisíce členů irské armády se tak rozhodly, že raději opustí svou vlast a proti nacistickému Německu budou bojovat v armádních řadách Velké Británie.
Po skončení války si však vojáci vysloužili nálepku dezertérů, kteří vystavili svou zemi nebezpečí. Návrat do vlasti tak pro ně nebyl příliš hezkým zážitkem. Po přivítání s rodinami přišly problémy a nátlak ze strany státu. Najít zaměstnání ve státním sektoru bylo nemožné, svou údajnou dezercí se připravili o možnost pobírat důchod a každý den byli terčem hanlivých urážek ze strany veřejnosti. Mnoho z těchto vojáků bylo navíc kvůli dezerci postaveno před vojenský soud.
Po desítkách let se kdysi proklínaní vojáci konečně dočkali omluvy. S tou přišel současný irský ministr obrany Alan Shatter. V rámci omluvy se očekává také schválení novely zákona, která by se měla s touto problematikou definitivně vypořádat. Její součástí je i formální amnestie pro ty, kteří se kvůli dezerci dostali před soud, a s tím souvisící imunita proti možný budoucím soudním procesům.
Tvůj táta je zrádce, vyslechly si děti vojáků
Vítězství tak slaví nejen rodiny těchto vojáků, ale také organizace, která dlouhodobě prosazovala omluvu pro irské vojáky. "Pro politiky už jsou možná tyto problémy historie, ne však pro rodiny těchto vojáků," cituje koordinátora celé kampaně Peter Mulvanyho BBC. Ten také dodal, že Irsko tak konečně uznalo neférový přístup po tom, co se vojáci vrátili z války. "Byli trestáni, ale nezasloužili si to," dodal Mulvany.
Zadostiučinění se tak dočkal i Paddy Reid, jehož tatínek sloužil během druhé světové války v britské armádě a zažil si pekelné bojové podmínky v Barmě. "Jsem si jistý, že když se táta vrátil domů, určitě si nemyslel, že by se měl za něco stydět," vysvětluje Reid, kterému se prý spolužáci každý den posmívali a pokřikovali na něj, že jeho táta je zrádce.
Reid na půdě domu svého otce objevil mnoho dobových dokumentů, které zachycují tehdejší atmosféru v Irsku. Dopis jednoho z důstojníků z roku 1945 například ukazuje, že členové irské armády kritizovali, jak se k "dezertérům" zachovala vláda. Veřejná nálada však byla zcela jiná. Mnozí argumentovali tím, že vojáci, kteří za války odešli ze své země, ohrozili irský lid.
To je na první pohled rozumný argument vzhledem k tomu, že Irsko bylo v tu dobu neutrálním státem, avšak podobný pohled příliš neobstojí. Někteří historici tak nabízejí jiný náhled a odůvodnění toho, proč se irská vláda ke svým vojákům otočila za 2. světové války zády – za vším prý může stát skrytá náklonnost tehdejšího premiéra Eamona de Valera k nacistickému Německu.
Tichá podpora Němců, nebo projev neutrálnosti?
Prvopočátek všeho lze najít už v roce 1921, kdy uzavřelo irské hnutí za nezávislost s Brity smlouvu, která zajistila 26 hrabstvím s převahou lidí s katolickým vyznáním status dominia. Británie si pak pouze prosadila, že tři klíčové irské přístavy Lough Swilly, Berehaven a Cobh zůstanou pod jejich správou. Do roku 1932 se pak v Irsku držela tzv. probritská vláda, což Velké Británii zajišťovalo ve vztazích se sousedem klid. Ten však přerušil nástup vlády Eamona de Valera.
V ten okamžik se staly poklidné vztahy obou zemí minulostí. Tehdejší vůdce britské vlády Neville Chamberlain se v roce 1938 rozhodl konflikt zažehnat a odsouhlasil předání trojice klíčových přístavů pod správu Irska. Tím začal odchod britských vojáků a po jeho skončení už bylo pouze na Irsku, jak se v případě válečného konfliktu zachová. Svou taktiku ukázalo jen dva dny po tom, co došlo k napadení Polska Německem. Obě komory irského parlamentu se shodly na neutralitě. V roce 1940 se začala sousední Británie obávat, aby Německo nevyužilo neutrální Irsko k útoku. Nedůvěru u nich vzbuzovalo také to, že Irská republikánská armáda (IRA) v té době spolupracovala s německou tajnou službou Abwehr. Špionážní snahy měl také vyslanec Německa v Dublinu Eduard Hempel, který si svého času vydupal větší zastoupení německých diplomatických pracovníků v Irsku.
Možné tiché napojení na Německo pak de Valera potvrdil také po smrti Adolfa Hitlera. Na začátku května 1945 se totiž vydal na německé velvyslanectví, aby Hempelovi osobně kondoloval k smrti nacistického vůdce. Většina zástupců Spojenců jeho krok odsoudila, zlomek z nich pak kondolenci kvitoval s tím, že de Valera potvrdil neutrálnost Irska.
Ať už byly záminky k nepřívětivému přijetí irských vojáků, kteří bojovali proti Německu, jakékoli, jejich rodiny se na jednom shodují – omluva ze strany vlády snad zajistí, že na jejich otce se bude v budoucnu pohlížet jen se ctí.
