Je skoro jisté, že Lisabonská smlouva k 1. lednu 2009 v platnost nevstoupí. Do funkce aspoň zatím nenastoupí žádný stálý předseda Evropské rady ani žádný unijní ministr zahraničí, nebudou se měnit mechanismy rozhodování ani váha hlasů. Česká vláda se tak nemusí bát, že by přišla o plnohodnotný pobyt v čele sedmadvacítky.
Na druhou stranu je to problém. Budeme muset řešit dopady irského rozhodnutí a starat se o vnitřní fungování Unie. Případné ambiciózní priority asi budou muset jít stranou, i když z tohoto důvodů rozbolí hlava spíše Francouze, kteří se ujímají předsednictví před námi.
Ještě dřív se však na Prahu upře pozornost z trochu jiného důvodu. Unie se bude velmi brzy ptát, zda Češi náhodou nezastaví svoji vlastní ratifikaci Lisabonské smlouvy. Pokud by to totiž udělala jen jediná členská země, asi by to znamenalo skutečný konec snah o dalekosáhlé reformy evropských institucí.
Evropskou unii by opět čekala léta sebezpytování a sebemrskačství. Podobná těm, která přišla po odmítnutí původní euroústavy Francouzi a Nizozemci před třemi lety.
Není divu, že takovému scénáři se zastánci evropské integrace chtějí stůj co stůj vyhnout. Podle nich smlouva dál žije. Nikdo ji zatím nepohřbil. A už v pátek odpoledne se mezi hlasy z Bruselu, Paříže i Berlína začala rýsovat shoda na dalším postupu.
Plánem je zjevně pokračovat v ratifikaci smlouvy po celé Evropské unii, nehledě na irský výsledek. A cílem je dosáhnout situace, kdy bude stát 26 zemí proti jedné. Unie se pak sice bude muset vypořádat s právním problémem, ale bude se moci ohánět společným politickým odhodláním.
Je otázka, zda se něco takového podaří prosadit tváří v tvář odpůrcům integrace. Pro ně je irské "ne" jasným argumentem, proč zastavit celý reformní proces a spíš se bavit o tom, zda má Evropská unie ještě vůbec nějaký smysl.
Za týden se ukáže
Pokud se podaří zahrát míč na irskou stranu hřiště, budou to hlavně Irové, kdo bude muset přijít s řešením. Část Evropy bude jistě volat po tom, aby Lisabonskou smlouvu schvalovali znovu. Podobně jako když v roce 2001 napoprvé odmítli smlouvu z Nice a poté ji po "masáži" zvenčí přijali.
A Brusel jim to nařídit nemůže, pokud nechce přijít o poslední zbytky demokratické důvěryhodnosti. Záležet proto bude hlavně na irském premiérovi Brianu Cowenovi. Možná bude ochoten vsadit celý svůj politický kapitál a svolat nové referendum. Zejména pokud si v Bruselu vymůže nové výjimky a formální záruky, že nikdo nebude sahat Irům třeba na daňové sazby nebo potratové zákony.
Může se také hledat úplně jiné řešení. Iry pochopitelně z Unie nikdo nevyloučí, ale pro jejich účast v unijním rozhodování a ve společných politikách by se mohl najít nový právní rámec. Právě to už v pátek začal naznačovat třeba francouzský ministr pro evropské záležitosti Jean-Pierre Jouyet.
V každém případě bude jasněji už za týden po unijním summitu. Institucionální reforma a Lisabonská smlouva se rázem staly jeho hlavním tématem. Cowen bude mít ostatním šéfům vlád a států co vysvětlovat. A všichni ostatní včetně českého premiéra Topolánka budou muset říct, jak se k novému problému postaví. Až pak se ukáže, zda pátkem 13. června 2008 skutečně začala historicky největší krize v historii Evropské unie.
