V současné době dominuje médiím hrozba v podobě íránského raketového či jaderného programu. Existuje pro tento problém diplomatické řešení?
Co je to diplomatické řešení? Je nutné si přiznat, že od okamžiku vítězství íránské islámské revoluce svět odpovídající diplomatické řešení nenalezl. Nenalezly ho Spojené státy ukončením vztahů po obsazení amerického velvyslanectví v Teheránu. Z našeho pohledu lze říci, že politika dvojího zadržování - americká politika 70. až 90. let vůči Íránu a Iráku byla pro svět úspěšná. Nebyla ale zdaleka tak úspěšná pro oblast širšího Blízkého východu, kde v íránsko-irácké válce zemřel téměř milion lidí. To jistě nebyl ideální stav. Po okupaci Iráku skončilo dvojí zadržování. Írán ihned rozepjal křídla svých ambic, minimálně na území Iráku.
A pokud jde konkrétně o raketový a jaderný program Íránu?
Dnes se ukazuje, že politika dvojího zadržování, cukru a biče, tedy kombinace hrozby silou - za předpokladu jejího reálného použití s diplomatickým úsilím - mohla být jedním z důvodů oslabení rozvoje íránského jaderného programu. Nezastavila ale íránský balistický program a rozvoj a akvizice jiných zbraňových systémů. Navíc u jaderného programu nelze jasně říci, zda byl kompletně zastaven jeho vojenský program, nebo pouze zpomalen z důvodu nedostatku energetických ekonomických a technologických zdrojů. Diplomatickým řešením tedy stále zůstává nátlak, a to zejména ve formě účinných hospodářských sankcí. Skutečně se ukazuje, že politika zadržení funguje, Íránu se nesmí dostat do rukou vhodný typ jaderného paliva. Klíčovou roli zde hraje Rusko.
Může v této problematice hrát roli fakt, že Írán je dnes vojensky obklíčen americkou armádou a námořnictvem a cítí se být ohrožen?
Z vojenského hlediska tato spekulace není smysluplná. Za prvé, čistě geograficky není Írán celý obklopen americkými vojenskými silami. Navíc, americké síly, vázané v Afghánistánu a Iráku, jsou tam rozmístěny za zcela jiným vojenským nasazením a účelem. Na druhou stranu americká námořní pěchota je schopna zasáhnout na jakémkoli území do vzdálenosti 2000 km od jakéhokoliv pobřeží… Jinými slovy z vojenského hlediska je debata o obklíčení Íránu surrealistická. Írán, před jehož ministerstvem zahraničních věcí leží na zemi nepřekročitelný nápis „Ani západ, ani východ, toto je centrum světa“, se sám musí natolik stylizovat právě do postavení středu, že se jednoduše octne v pozici obklopení a obklíčení nepřáteli. Všichni lidé jsou nepřátelé - Saúdská Arábie, Izrael, Turecko, Pákistán, Afghánistán, Katar, SAE, to vše jsou nepřátelé Íránu.
Jaké jsou podle Vás příčiny současného vývoje v Íránu?
Příčiny současné situace v Íránu je potřeba hledat hluboko v minulosti. Na území Íránu vždy existovaly rozsáhlé říše se svébytnou kulturou, která nikdy nebyla kulturou semitskou. Mnohdy to byly státní celky postavené na skvěle fungující vojenské mašinérii, které slavily významná vojenská vítězství. S trochou nadsázky lze říci, že vojevůdci ovládající území Íránu vždy usilovali o ovládnutí širší oblasti od Indie až po Středozemní moře. Historický íránský nacionalismus je jistě jedním ze zdrojů současného íránského vývoje. Později se vtělením tohoto nacionalismu, v rámci islámského světa stala iránská isnáašaríja, íránský typ šíy. A konec konců i v rámci isnáašaríji opět Chomejního učení o monopolním právu správného výkladu Božího zákona pozemským zástupcem v době nepřítomnosti dvanáctého imáma činí iránskou šíu výlučnou i oproti stejné šíe v Iráku. Pilíři íránské výlučnosti jsou tedy íránský nacionalismus a íránská šía. Írán je říše středu světa, ani západ ani východ, s netajenými aspiracemi ovládnout co nejširší ideologické a geografické okolí.
A je současný Írán schopen reforem, respektive je schopen spolupráce s mezinárodním společenstvím, se Západem?
Irán si přeje ekonomické reformy, každý nový prezident je hlásá. Otázkou je jejich proveditelnost v rámci existující šíitské ideologie, kde prostě Pán Bůh je na prvním místě. To se týká i reforem společenských, bez kterých zřejmě nelze uvolnit potenciál íránské společnosti směrem k ekonomickému rozvoji. Írán opět spolupracuje s Ruskem na výstavbě jaderné elektrárny, s Německem má čilé hospodářské vztahy.
A čemu lze říkat spolupráce?
Jistě je schopen kontaktů a jednání v rámci reál politiky. Jde-li o konstruktivní spolupráci - jak ukazují tahanice s inspektory IAEA, případně pozastavení íránského jaderného programu za účelem ověření existujících informací -, tak té dosud schopen nebyl.
Dá se podle Vás íránskému režimu věřit, je jeho ostré proti-západní a proti-izraelské vystupování jen rétorikou, nebo to Írán myslí vážně?
Íránskému režimu se nedá věřit, neboť věřit se dá pouze těm, kteří sdílí stejné hodnoty. Írán věří v jediné, a to v návrat dvanáctého imáma a jeho spásu světa. V úplnou a jedinou vůli Boží, která je nedělitelná. Toto jsou obtížná východiska pro vzájemnou důvěru se světovým demokratickým společenstvím. Íránský smysl islámské revoluce je trošičku obdobou toho, co bylo vrcholným cílem zahraniční politiky Sovětského svazu. S takovým je možné jednat, spolupracovat v dílčích otázkách, ale ne v celku, neboť narážíme na rozpor základních cílů.
Kam by mohl vývoj dál směřovat?
Vnitřní vývoj v Íránu v sobě nenese v současnosti znamení změny. Smíří-li se svět s íránskými ambicemi, Írán bezpochyby dříve či později ovládne Irák, státy Perského zálivu, Libanon. Nesmíří-li se svět s touto ambicí, lze předpokládat konflikt. Otázkou je, jakou formu bude tento konflikt mít.
|
